Památky s mezinárodním statusem

Památky s mezinárodním statusem (nebo také s nadnárodním významem) jsou na základě různých mezinárodních smluv a dohod označeny jednotlivé památky a jejich areály anebo i rozsáhlá památková území nebo jejich části, které jsou obzvláště cenné nikoli pro jednu zemi, ale pro určitý širší region, světadíl, případně celé lidstvo. Památky s mezinárodním statusem podle toho figurují v různých mezinárodních seznamech, z nichž nejznámější je Seznam světového dědictví, na který se mohou dostat výhradně památky a památkové celky nemovité povahy.

Vybrané památky významné pro Evropu jsou označovány značkou Evropské dědictví. Druhý protokol k Haagské úmluvě na ochranu kulturního dědictví při ozbrojeném konfliktu poskytuje nejvýznamnějším památkám zvláštní ochranu v případě válek.

Seznam světového dědictví

Seznam světového dědictví (World Heritage List / Liste du patrimoine mondial) patří v České republice k nejznámějším přehledům kulturních a přírodních památek s mezinárodním statusem. Jeho kulturní součásti představují hodnotovou kategorii, která v našem památkovém fondu zaujímá výjimečné místo. Seznam světového dědictví (známý také jako tzv. seznam památek UNESCO) je sestavován na základě Úmluvy o ochraně světového přírodního a kulturního dědictví z roku 1972 (The World Heritage Convention / La Convention du patrimoine mondial) a jsou do něho zapisovány památky, sídla a přírodní útvary či lokality s výjimečnou světovou hodnotou (outstanding universal value). Úmluva vychází z ušlechtilých principů úcty k dědictví všech kultur, sdílení hodnot tohoto dědictví a vzájemné solidarity a pomoci všech zemí a národů při jejich uchování.

Koncept světového dědictví je výjimečný svým celosvětovým dosahem. Statky světového dědictví patří lidem celého světa bez ohledu na území, na kterém se nacházejí, a proto se o jejich stav legitimně může také světové společenství zajímat. Od 90. let 20. století přibývají na tento seznam nejhodnotnější památky České republiky, které mají díky právním nástrojům a systému památkové péče zajištěnou budoucnost.

Památky na Seznamu světového dědictví mohou být povahy kulturní, přírodní anebo také smíšené, pokud vykazují hodnoty obou typů. Památky mohou mít zároveň povahu solitérní památky, stavebního areálu nebo památkového území, mohou překonávat administrativní hranice sousedících států a pak se nazývají přeshraniční.

Světové památky mohou být rovněž povahy tzv. sériové, kdy je výjimečná světová hodnota reprezentována územně nespojitými částmi, které příslušné hodnotové téma vyjadřují společně. Části takové série přitom mohou být od sebe různě vzdálené, a to jak v jedné obci, kraji i státu. Řada sériových světových památek se přitom nachází dokonce ve více státech, které jsou členy Úmluvy o ochraně světového dědictví. Přeshraničních světových památek a nadnárodních sérií je v poměru k celkovému počtu položek Seznamu světového dědictví poměrně málo, neboť příprava takové nominace je poměrně složitá, stejně jako související navazující závazky pro společnou péči o ně, monitoring jejich stavu a přípravu společných zpráv. Rovněž Česká republika má již několik sériových památek národní povahy, ale také součástí nadnárodních památek světového dědictví, u nichž odpovědnost k péči o jejich budoucnost sdílí s více státy.

Seznam světového dědictví se proměňuje každý rok, v závislosti na společném rozhodování mezivládního Výboru pro světové dědictví. Seznam je veřejně dostupný na rozsáhlém webovém portálu, který spravuje Centrum Světového dědictví, jež je součástí UNESCO a sídlí v Paříži. Toto centrum plní ve vztahu ke světovému dědictví řadu funkcí; zejména organizuje zasedání Výboru pro světové dědictví, odborné semináře a workshopy. Pro státy, které jsou Smluvními stranami Úmluvy o ochraně světového dědictví, zajišťuje i odborný metodický servis tím, že vyvíjí metodické a informační materiály, které zvyšují povědomí o ochraně dědictví, a informuje veřejnost o nejrůznějších otázkách světového dědictví podle řady tematických a typologických charakteristik.

Co znamená zápis na Seznam světového dědictví?

Zapsáním památky na Seznam světového dědictví se uznává jeho výjimečná světová hodnota. Tento zápis je zpravidla vyvrcholením mnohaletého procesu, v rámci kterého je podle obecných pravidel sestavována podrobná nominační dokumentace a poté probíhá komplexní hodnotící proces.

Zápis památky na Seznam světového dědictví je potvrzeno, že taková památka svými konkrétně popsanými charakteristikami, vyjádřenými v definici výjimečné světové hodnoty reprezentuje kulturní a přírodní bohatství naší planety, a to do té míry, že je cenná nejen pro místo, kde se nachází, ale zároveň i pro celé lidstvo. Památky, které se mají stát součástí světového dědictví, jsou považovány za nejlepší doklady kulturního a přírodního dědictví, které mají být předány budoucím generacím.

Přistoupením k Úmluvě o ochraně světového dědictví konkrétní stát vyjadřuje svou vůli spolupodílet se na snaze mezinárodního společenství chránit, zachovat a předat dalším generacím kulturní a přírodní dědictví celosvětově významné hodnoty, které se nachází na jeho území. Zároveň také vyjadřuje svou připravenost podílet se na ochraně a uchování světového dědictví v jiných státech, a to nejrůznějšími způsoby: od povinných každoročních příspěvků do společného Fondu světového dědictví, tak zapojováním do mezinárodní expertní spolupráce, do činnosti Výboru pro světového dědictví a respektování jeho rozhodnutí obecných nebo takových, které se týkají položek Seznamu světového dědictví na jeho území.

Česká republika jako smluvní strana úmluvy o ochraně světového dědictví plní Tuto svou odpovědnou roli v uchování světového dědictví na svém území a další závazky vyplývající z Úmluvy o ochraně světového dědictví prostřednictvím víceúrovňové spolupráce klíčových aktérů v agendě světového dědictví. Prestiž, kterou země se statky uvedenými na Seznamu světového dědictví získají, působí jako katalyzátor pro posílení pocitu odpovědnosti vůči místům, která mají ve své péči. Zápis na Seznam světového dědictví nepřináší zásadní právní změny, naopak se zápisem potvrzuje, že v průběhu hodnocení bylo shledáno, že národní předpisy a opatření nelegislativní povahy jsou kvalitní.

Prováděcí směrnice k Úmluvě o ochraně světového dědictví ale státům ukládá (článek č.172), aby o větších projektech, které by mohly mít dopad na výjimečnou světovou hodnotu, včas korektně mezinárodní společenství prostřednictvím Centra světového dědictví informovaly. Cílem je nezávislé expertní posouzení takových záměrů již ve fázi, než jsou učiněna nevratná právní rozhodnutí, která otevřou možnost realizaci nepřijatelných projektů a jejichž přehodnocení by mohla znamenat i finanční problémy. Nezávislé a širší posouzení experty, kteří nejsou vázáni místními podmínkami nebo nečelí místním tlakům, může do posouzení záměru vnést potřebný nadhled a často i odblokovat aspekty, které lze na národní úrovni obtížně pojmenovat. Požadavek na včasnou mezinárodní expertní součinnost je často podceňován, obvykle z důvodu obav z neúměrného prodloužení procesu posouzení.

Státy podle kompetencí dotčených subjektů musí garantovat nezbytné podmínky pro uchování takových památek do budoucna, což zejména znamená, že u statků uvedených na Seznamu světového dědictví je třeba vytvořit strategii správy, která stanoví přesná památková opatření a kontrolní mechanismy, jejichž účinnost je sledována prostřednictvím monitoringu a reportingu. Pro jednotlivé statky světového dědictví je proto zpracováván koncepční plán péče , pro který se i v ČR používá mezinárodně srozumitelný pojem Management Plan. Jeho přípravu pro památky světového dědictví jako jednu z priorit finančně podporuje i Ministerstvo kultury, prostřednictvím svého dotačního programu Program podpory pro památky světového dědictví.

Periodický reporting a národní monitoring statků světového dědictví

Periodický reporting je jedním z požadavků Úmluvy o světovém kulturním a přírodním dědictví. Je závazný pro všechny státy, které k Úmluvě přistoupily. Proces reportingu přispívá ke globálním monitoringu stavu zachování statků, které byly zapsány na Seznamu světového dědictví. Obvykle se provádí v šestiletých cyklech, hromadně v rámci  jednotlivých světových regionů.

V ČR je navíc zaveden národní systém monitoringu stavu zachování statků světového dědictví. Jde o činnost zajišťovanou pracovníky NPÚ prostřednictvím dříve ročních (do budoucna dvouletých) monitorovacích zpráv. Tyto zprávy jsou předávány na Ministerstvo kultury a rovněž archivovány v NPÚ.

 

Jak se vybírají památky pro Seznam světového dědictví?

Základním principem výběru památek do Seznamu světového dědictví je přesvědčení nominujícího státu, že bude takové památce nebo území přiznána tzv. výjimečná světová hodnota, což je pojem definovaný Úmluvou o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví.

Na počátku procesu je zápis památky nebo území na tzv. Indikativní seznam pro budoucí nominace. Tento krok je autonomním krokem daného státu, který nepodléhá mezinárodnímu posouzení, ale je výrazem svobodné vůle státu záměr budoucí nominace takto ohlásit. Na Indikativní seznam by proto státy neměly zapisovat památky neuváženě, ale vždy by mělo jít i korektní signál, že se s takovou nominací do budoucna počítá.

Definice výjimečné světové hodnoty není pouze popisem umělecko-historické, konstrukční nebo jiné hodnoty, jak jsou obvykle uváděny například v Ústředním seznamu kulturních památek. Je to odborný text, který zahrnuje jak stručný popis a historii památky, ale komentuje i stav její celistvosti (integrity). pro kulturní dědictví i stav původnosti (autenticity) a zcela nedílnou součástí je komentář o tom, jaký existují právní rámec ochrany a systém řízení péče o takovou památku.

Při přípravě návrhu na zápis do Seznamu světového dědictví je neméně důležité je zformulování popisu fyzického stavu památky, rizikových faktorů pro uchování její hodnoty a vize jejich perspektivní budoucnosti – popis existujících právních nástrojů a konkrétních podmínek k odpovědné péči o takovou památku nebo území na národní úrovni. Jednou z nejobtížnějších částí nominační dokumentace je srovnávací analýza, která vysvětluje, čím se navrhovaná památka liší od památek podobného typu na Seznamu světového dědictví nebo těch, ohlášených veřejně v záměrech jiných států prostřednictvím zápisu na Indikativní seznam. Tato analýza má tedy doložit, že nominovaná památka tematicky Seznam světového dědictví obohatí o něco, co na něm zatím v předkládané hodnotové škále nejenže není zastoupeno, ale nemůže být překonáno ani památkami a lokalitami, které k nominaci chystají jiné státy. Z toho vyplývá, že v Seznamu světového dědictví nemohou být všechny hodnotné památky, jakkoli v daném státu představují vysoce ceněná místa. Seznam je velmi výběrový a zapsané památky částečně symbolicky zastupují určitý stavební typ daného období v širším regionu. Výběr podléhá i určitým geopolitickým hlediskům, protože Výbor pro světové dědictví usiluje kromě tematické pestrosti a hledání nejvýznamnějších památek i o vyvážené zastoupení jednotlivých členských států a regionů jako celků.

Má-li být nějaké památce nebo území přiznána výjimečná světová hodnota, pak proto musí:

  • splnit jedno či více z deseti kritérií výběru,
  • splňovat podmínky integrity/celistvosti (a v případě kulturního dědictví splňovat ještě podmínku autenticity/pravosti),
  • mít přiměřený systém ochrany a řízení, aby byla zajištěna jeho budoucnost,
  • představovat typ kulturního nebo přírodního dědictví, které na Seznamu není zastím vůbec nebo nedostatečně zastoupené.

Kritéria pro kulturní a přírodní památky jsou uvedena v Prováděcích směrnicích k naplňování Úmluvy o ochraně světového přírodního a kulturního dědictví a poskytují smluvním státům Úmluvy návod pro její správnou formulaci. Kritérií je celkem deset, z čehož prvních šest tvoří základ pro popis výjimečné světové hodnoty kulturních statků a další čtyři pro popis hodnot přírodních statků. Pokud lze hodnoty a význam některé lokality zdůvodnit podle kritérií z obou skupin, jedná se o tzv. smíšené statky.

Kritéria pro výběr památek k zápisu na Seznam světového dědictví

Navrhované památce je přiznává výjimečná světová hodnota, pokud splňuje alespoň jedno z následujících deseti kritérií. Navrhované statky musejí:

(i) představovat vrcholný výtvor lidské tvořivosti,

(ii) svědčit o výrazné výměně vlivů po dané období nebo ve vymezené kulturní oblasti či ve vývoji stavebnictví nebo technologií, monumentálního umění, projektování měst nebo krajinné tvorby,

(iii) přinášet jedinečné, nebo alespoň mimořádné svědectví o kulturní tradici nebo o žijící či již zaniklé civilizaci,

(iv) představovat vynikající příklad určitého typu stavby nebo stavebního či technologického komplexu anebo krajiny, která je dokladem jednoho či více význačných období v dějinách lidstva,

(v) být vynikajícím příkladem tradičního lidského sídla, tradičního využití vnitrozemského území nebo moře, které je reprezentativní pro určitou kulturu (nebo kultury) či pro vzájemné působení člověka a životního prostředí, zejména pokud se toto prostředí stalo zranitelným pod dopadem nezvratné přeměny,

(vi) být přímo nebo okrajově spojeny s konkrétními událostmi nebo tradicemi, myšlenkovými proudy, způsoby víry nebo uměleckými či literárními díly, která mají výjimečný světový význam. (Výbor pro světové dědictví se přitom domnívá, že toto kritérium má být přiznáno nějakému statku pokud možno pouze společně s dalšími kritérii),

(vii) představovat mimořádné přírodní jevy nebo oblasti, které vyjadřují přírodní krásy a mají mimořádný estetický význam,

(viii) být mimořádně reprezentativními příklady hlavních stádií v dějinách planety Země, včetně svědectví o vývoji života, geologických procesech probíhajících během vývoje zemských útvarů nebo geomorfologických či fyziografických prvků, které mají velký význam,

(ix) být mimořádně reprezentativními příklady ekologických a biologických procesů v průběhu evoluce a vývoje ekosystémů, jakož i společenství rostlin a zvířat, ať už suchozemských, vodních, pobřežních a mořských,

(x) obsahovat přírodní, nejreprezentativnější a nejdůležitější stanoviště pro zachování biologické rozmanitosti in situ, včetně těch stanovišť, kde přežívají ohrožené druhy, které mají výjimečnou světovou hodnotu z hlediska vědy nebo zachovalosti.

Lokality se statusem světového dědictví v České republice jsou obecně dobře známy. Málokdo však přesně zná definice jejich vynikajících světových hodnot a jejich přesné hranice. Publikace Světové dědictví a Česká republika, připravená Národním památkovým ústavem a Českým národním komitétem ICOMOS, se proto zaměřuje na propagaci a prezentaci lokalit Světového dědictví a na otázky související se zachováním jejich hodnot. Dvojjazyčná podoba publikace a výkladový slovník základních pojmů mohou pomoci posílit mezinárodní spolupráci, s cílem sdílet celosvětové hodnoty a odpovědnosti za jejich uchování pro příští generace. Vysvětluje proto i základní role subjektů, které se na ochraně světového dědictví podílejí. Kniha obsahuje i aktuální přesnou definici výjimečné světové hodnoty pro každou z památek světového dědictví v České republice a mapku s jeho přesným vymezením.