Legislativa
Péče o kulturní dědictví je včetně péče o památky veřejným zájmem. Proto se nejen stát, ale také mezinárodní organizace a uskupení starají, aby tato péče byla právně zajištěná, ošetřená a vymahatelná.
Rozhodování v památkové péči probíhá v České republice ve dvou stupních. První stupeň představuje posouzení Národního památkového ústavu – odborných památkářů. NPÚ vydává písemná odborná vyjádření jako podklad pro výkonné orgány státní správy, nemá rozhodovací moc.
Druhý stupeň je posouzení písemného odborného podkladu NPÚ výkonnými orgány státní správy (Ministerstvo kultury, krajské úřady, magistráty a obce s rozšířenou působností) a vydání stanoviska či závazného stanoviska v posuzované věci. Orgány státní správy mají rozhodovací moc a disponují takzvaným „kulatým razítkem“.
Základním a nejdůležitějším právním předpisem, který upravuje péči a ochranu kulturního dědictví, je zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči ve znění pozdějších předpisů, a jeho prováděcí vyhláška, přesněji vyhláška č. 66/1988, jíž se provádí zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů.
Zacházení s movitými památkami upravuje také zákon o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty (č. 71/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Kromě legislativních předpisů České republiky se na památky na našem území vztahují také některé předpisy a závazky vyplývající z mezinárodních úmluv.
Další informace o legislativě týkající se památkové péče a ochrany kulturního dědictví jsou na stránkách Ministerstva kultury ČR, které je nejvyšším orgánem státní správy pro kulturní památky.