Významný český dendrolog svůj celý pracovní život zasvětil Botanickému ústavu Akademie věd, kam v roce 1955 nastoupil a jako samostatný vědecký pracovník působil až do odchodu do důchodu. Ani pak nijak neomezil svůj kontakt s odbornou vědeckou obcí. Do knihovny Botanického ústavu dojížděl pravidelně mnoho let, dokud mu zdraví a síly dovolily. V Botanickém ústavu se také seznámil se svojí budoucí ženou Danuší, rozenou Pištorovou, odbornicí na genetiku (RNDr. Danuše Svobodová, CSc. 1931–2019). V roce 1962 se jim narodila dcera Jana, v roce 1965 pak dcery Michaela a Petra.

Byl oborníkem na introdukci okrasných dřevin zejména z oblasti Severní Ameriky, Kanady a Japonska do České republiky.

Velkou část své odborné práce věnoval Průhonickému parku, jeho dřevinám, jeho historii a především jeho popularizaci.

Byl zakladatelem a členem dendrologické sekce České botanické společnosti. Byl čestným členem Polské dendrologické společnosti. Jeho aktivity však daleko přesahovaly úzkou dendrologickou specializaci. Tu chápal vždy ve společenském a ekologickém kontextu. Odborně se zabýval problémy krajinářství, lesnictví, ochrany přírody, památkové péče a byl velkým znalcem historie parků a zahrad v Čechách, na Moravě a na Slovensku. Podílel se na pořádání odborných kongresů u nás i v zahraničí. Jeho geografický horizont propojoval snad všechny kontinenty.

Jeho aktivní kariéra byla poznamenaná událostmi v roce 1968. Z politických důvodů se do zemí, kam sahal jeho hlavní expertní zájem, nikdy nepodíval, přesto udržoval bohaté mezinárodní styky. Spolupracoval s kolegy v Německu, Polsku, Gruzii. Nejdál byl služebně vyslán do Mongolska.

Byl autorem nebo spoluautorem několika set odborných článků a publikací, které byly publikovány doma i v zahraničí.

Byl dlouholetým členem Klubu slovenské kultury, kam ho přivedla celoživotní láska ke Slovensku. V Košicích a následně ve Zvolenu vystudoval Lesnickou fakultu. Na Slovensko se celý život vracel, a to nejen ke spolupráci s kolegy v arboretu v Mlýňanech a na jiných místech. Celý život se o tuto svoji lásku dělil se svými dcerami i vnoučaty. Jako aktivní skaut je vedl k lásce k přírodě. Byl posledním žijícím členem skautského oddílu, do kterého vstoupil koncem třicátých let v Telči a s jehož členy ho poutalo celoživotní přátelství.

Poslední roky se věnoval odkazu zakladatele Průhonického parku Arnošta Emanuela Silva Taroucy a jeho bratra Františka Josefa II. Silva Taroucy, jejichž teoretické studie o parcích postupně vlastním nákladem vydával. Informace o jeho práci lze nalézt na www.arboram.cz

Ve svém vysokém věku neztrácel zájem o společenské dění, rád se seznamoval s novými lidmi, které udivoval svou jasnou myslí a fenomenální pamětí. Miloval knížky, které do posledních chvil s chutí četl. K jeho velkým zálibám patřila kultivace kritického myšlení. Miloval život se vším, co k němu patří.

Antonín Marián Svoboda měl hluboký smysl pro rodinu a její soudržnost. Vždy ho zajímal každý člen úzké i širší rodiny. Své dcery Janu, Michaelu a Petru i vnoučata Martinu a Jakuba celý život podporoval v jejich cestě za vzděláním a samostatným životem.

smuteční oznámení