Druhá polovina roku 2023 přinesla zápis pěti nových kulturních památek. Spolu s jednou památkou za první pololetí tak stoupl celkový počet na šest.
Areál domu č. p. 15 s kůlnou stojí v západní části obce na pravém břehu Merboltického potoka a je součástí VPZ Merboltice. Patrový dům obdélného půdorysu se zděným přízemím a roubeným patrem je paralelně doplněn stavbou kůlny.
Dům byl postaven pravděpodobně koncem 18. století. V josefském katastru byl jako majitel uveden Joseph Storch. K domu náležela čtyři pole o celkové výměře osm a půl strychu a řadí se tak k menším sedláckým usedlostem. Na mapě stabilního katastru (1843) je obytné stavení zachyceno v dnešní půdorysné stopě, pouze s tělesem pece vystupujícím z půdorysu stavby. Dům, který byl ve vlastnictví sedláka Franze Storcha, byl na mapě značen žlutě jako spalný. Těleso pece mizí na mapě z roku 1887. Dům pravděpodobně míval roubenou světnici obíhanou podstávkami, avšak pravděpodobně koncem 19. století došlo k jejímu přezdění. V roce 1925 byl majitelem usedlosti sedlák Berthold Köppert.
Celek je velmi dobře zachovaným a cenným příkladem vývoje venkovské architektury v období od konce 18. století až k počátku 20. století, dodnes sloužícím původnímu účelu. Podnět k zapsání za kulturní památku podal majitel.
2. Bývalý měšťanský pivovar, dnes galerie Benedikta Rejta, Louny
Budova Galerie se nachází na severní straně Pivovarské ulice na bývalém středověkém hradebním pásmu, které je součástí stavby v nižších podlažích.
Původní pivovar byl k hradbám připojen v barokním období. V roce 1809 vyhořel, ale již v roce 1812 byl znovu dán do provozu. Pravděpodobně již v té době měl tři křídla kolem malého dvora, která zabírala prostor dnešní piazzety před vstupem. Pivovar byl v provozu až do poloviny 20. století. Již v období protektorátu se však uvažovalo, že bude do tehdy již skomírající pivovarské výroby umístěna galerie. Došlo k odstranění dvou křídel a zůstala jen severní část domu s valbovou střechou. Galerie je v objektu umístěna od roku 1966. Z této doby pochází i modernistická přístavba vstupního průčelí. Adaptací galerie se zabýval známý liberecký atelier SIAL. Projekt vypracoval jeden z mladší generace SIALu a dlouholetý pedagog pražské AVU Emil Přikryl s kolegy Tomášem Bezpalcem a Tomášem Novotným. Podle jejich projektu byl objekt obnoven, kolaudován byl v roce 1998.
Objekt je v současné podobě mimořádným příkladem historicky vrstevnatého objektu, pojímajícího strukturu středověkou (městská hradba, sklepy) a novověkou (sklepy), adaptovanou moderním a zároveň nadčasovým způsobem pro potřeby moderního galerijního provozu.
Již v roce 1988, před poslední rekonstrukcí, byl objekt zapsán na seznam kulturních památek, rozhodnutí bylo zneplatněno nálezem Nejvyššího správního soudu. Nejnovější intervence pak slouží jako vzorová adaptace historického objektu, kdy jsou podtrženy jeho historické stavební a architektonické kvality, doplněné o soudobé kontextuální intervence. Objekt je dokladem nejen novověkého vývoje, kdy bylo postupně městské opevnění pohlceno zástavbou přibližující se k hradební zdi, ale také bohatých stavebních dějin 20. století, kdy na úpravy galerie vzniklo na socialistické prostředí naprosto nevídané množství projektů, z nichž byl realizován až projekt poslední od prof. Emila Přikryla. Ten lze považovat nejen za jeden z nejvýraznějších projektů galerijních prostor, ale také za mimořádně autentické dílo samo o sobě, ztělesněnou sochařskou práci. Stavba byla nominována na prestižní cenu Miese van der Rohe. Interiér prošel dekorativními úpravami v průběhu celého dvacátého století, výplně a dispozice ale zůstaly původní.
Hlavní hodnota stavby tkví za prvé v osobnosti předního českého architekta, za druhé v užití jedinečného architektonického stylu v historickém prostředí a v neposlední řadě ve výtvarném a funkčním řešení realizovaného architektonického návrhu. Stavba obsahuje celou řadu funkčních výtvarně geometricky pojatých detailů, které v duchu moderního gesamtkunstwerku projektoval sám hlavní architekt. Jednotný šedý tón novodobé intervence dává vyniknout působivému prostoru, který díky tomu získává naprosto ojedinělou kvalitu.
3. Železniční stanice Trnovany, Žatec-Trnovany, okr. Louny
Rozvoj železniční sítě na našem území je úzce spjatý s průmyslovou revolucí a nejinak je tomu i v případě nádraží v Trnovanech u Žatce, které je umístěno na rozhraní katastrálního území Bezděkov a Trnovany v severní části zástavby. Postaveno bylo v rámci rozšiřování Buštěhradské dráhy, která vznikla původně v souvislosti s těžbou uhlí na Kladensku. Trať byla v Kralupech nad Vltavou napojena na státní dráhu Praha-Podmokly. Rozšiřování těžby uhlí v Krušných horách a prudký rozvoj chmelařského průmyslu na Žatecku a Lounsku zvyšovaly dopravní nároky průmyslníků a přispěly k dalšímu rozšiřování železniční sítě. Architektura nádražních budov byla v období budování železnice bezprecedentním stavebním úkolem. Jednotlivé drážní společnosti zaměstnávaly projektující inženýry, kteří drážním budovám vtiskli jednotící ráz. Směrem na Chomutov byla trať budována pravděpodobně v letech 1863 – 1871 (v některých zdrojích se interval mírně liší). V roce 1923 byla trať zestátněna. Zastávka v Trnovanech se v současnosti k osobní přepravě nevyužívá.
Autorem projektu nádraží byl Josef Chvála (1826–1872), hlavní inženýr pozemních staveb Buštěhradské dráhy. Vytvořil typizované projekty pro jednotlivá nádraží, realizací většiny z nich se ale nedožil, zemřel předčasně v 46 letech. Mezi jeho nejvýznamnější projekty náleží: nádraží Žatec (1872), nádraží Praha-Dejvice (1872), nádraží Kladno (1855), nádraží Lužná u Rakovníka (1871) a nádraží Trnovany u Žatce.
Výpravní budova v Trnovanech stojí poněkud ve stínu hlavního žateckého nádraží navrženého stejným autorem, přesto se jedná o jedinečně zachovalý stavební soubor. Absence údržby a nevyužívání areálu paradoxně zabránilo nevratným parazitním adaptacím.
Návrh na zapsání podal NPÚ ÚOP v Ústí n. L.
4. Správní budova Schichtových závodů, Ústí nad Labem
https://www.pamatkovykatalog.cz/spravni-budova-11156047
Správní budova Schichtových závodů v Ústí nad Labem byla centrem jednoho z největších evropských chemických závodů. Postavena byla na počátku 20. století ve stylu art-deco.
Podnik před druhou světovou válkou představoval největší drogisticko-potravinářský areál v Evropě a dotčená budova sloužila jako reprezentativní sídlo koncernu s pobočkami ve všech zemích bývalé habsburské monarchie a později i v Německu. Od roku 1929, kdy Schichtové s konkurenty z Holandska a Velké Británie spoluzaložili dodnes existující nadnárodní korporát Unilever, sloužil jako centrála pro střední a východní Evropu. Firma s tradicí od roku 1848 proslula coby výrobce legendárního Mýdla s jelenem, kosmetiky Elida, rostlinného tuku Ceres aj. Jako první v Rakousko-Uhersku začala lisovat palmový a kokosový olej, zřídila první ztužovnu tuku v kontinentální Evropě se špičkovými vodíkovými technologiemi, nad továrnou se tyčil nejvyšší komín monarchie. Podnik vynikal v sociální politice, postavil v meziválečném čase tři zaměstnanecká sídliště s více než 150 byty. Roku 1931 pak jako jediný zaměstnavatel vybudoval pro své zaměstnance krytý bazén s lázeňským provozem. Schichtové jako firma i coby jednotlivci přispěli řadou patentů k technickému pokroku v chemii a strojírenství (stavěla i ocelové mosty nebo vyvinula osobní automobil vlastní konstrukce). Vůdčí roli si drželi i v oblasti marketingu, a to i v Evropském měřítku. Svými reklamními kampaněmi nerozvíjeli jen konzum, ale i kulturu, školství a celkovou modernizaci společnosti (např. první letecký závod v dějinách monarchie z roku 1913 se jmenoval podle hlavního sponzora Schichtův let nebo Schichtova epopej – dar školních obrazů k českým dějinám do všech škol k 10. výročí založení ČSR).
5. Dům č. p. 92, Žatec, okr. Louny
https://www.pamatkovykatalog.cz/dum-2305870
Původně gotický nárožní dům s neorenesanční fasádou z roku 1885 stojí na dřívějším Loretánském náměstí v nejstarší zastavěné části města. Sklepní prostory domu jsou pravděpodobně nejstarší z celého bloku domů čp. 91, 92, 93. Suterén lze datovat do 2. poloviny 14. století, dokládá to dochovaný gotický portál. První písemné prameny o domu pocházejí z konce 17. století. Dům se dědil v rodině Reichlů a Sterlitzů a bylo v něm řeznictví. Roku 1739 objekt vyhořel a označen byl jako spáleniště, následně byl prodán žateckému staviteli Janu Pavlovi Loschymu (stavitel nedaleké lorety), který jej nejpozději v 70. letech 18. století obnovil, po jeho smrti byl na přelomu let 1799/1800 prodán v dražbě řezníkovi Františku Weinertovi. I přes dluhy zůstal dům ve Weinertově rodině po tři čtvrtiny 19. století. V roce 1877 koupili dům Vilém a Františka Kellerovi, od zednického mistra Franze Ellmericha a tesařského mistra Franze Tippmanna nechali provést přestavbu. Zůstaly pouze obvodové zdi a krov, vnitřní dispozice byla zcela změněna a zastavěna byla i proluka mezi čp. 92 a 93. V roce 1885 byla provedena další přestavba podle plánu Aloise Danka, kromě vnitřních úprav byla provedena celková rekonstrukce fasády do dnešní podoby. V majetku rodiny Kellerů byl dům do roku 1943. Po válce se stal konfiskátem ve státním majetku a přešel pod Okresní bytový komunální podnik. V 50. letech byl obýván minimálně v přízemí, došlo také k vybourání výkladních skříní. Další adaptace bytové jednotky v přízemí je datována do roku 1966.
Dům je důležitým historickým pramenem dokládajícím rozrod města Žatce od jeho počátků.
