Zámek v Čechách pod Kosířem, zasazený do rozlehlého areálu přírodně krajinářského parku doplněného dalšími drobnými stavbami, je objektem se složitějším vývojem. Ve své hmotě uchovává nejen pozůstatky starší tvrzi, snad již ze 14. století, ale také v renesanci a baroku přebudovávaného sídla. Zásadní proměnu odrážející se v jeho současné podobě prodělal až na přelomu třicátých a čtyřicátých let 19. století za šlechtického rodu Silva-Tarouců, kdy byl přebudován podle plánů vícero stavitelů, z nichž jako nejvýznamnějšího lze uvést mladého architekta Julia Eduarda Zerneckeho. Dílčí úpravy pak na objektu proběhly na přelomu 19. a 20. století a v závěru 20. století.

Zámek je rozlehlou pětikřídlou patrovou stavbou, kdy čtyři křídla uzavírají nevelké čtvercové nádvoří a páté křídlo vychází z východního křídla severním směrem. Západní křídlo je dále doplněno dvěma věžicemi vystoupenými z jeho hmoty a o patro jej převyšujícími, jižní křídlo pak člení mělký rizalit s širokým nástupním schodištěm propojující patro stavby se zahradním parterem. Jedná se o cenný doklad neoklasicistní či historizující zámecké architektury inspirované soudobou italsky orientovanou tvorbou významného pruského architekta Karla Friedricha Schinkela.

Tato stavební památka, stejně jako řada jiných zámeckých objektů na území naší republiky, měla tu smůlu, že po svém poválečném zestátnění nebyla zařazena mezi stavby, u nichž by se počítalo s jejich zpřístupněním veřejnosti jako tzv. instalovaných objektů. Vybavení zámeckých interiérů a další movitý majetek byl inventarizován a v roce 1948 tehdejší Národní kulturní komisí předán do správy různých státních institucí. Celá stavba pak byla od roku 1953 až do poloviny prvního desetiletí 21. století využívána internátní školou. V tomto období zámek prošel řadou ryze účelových stavebních zásahů, které jej po památkové stránce dosti znehodnotily, tedy vyjma prostorů využívaných od roku 1957 jako Pamětní síň Josefa Mánesa.

V roce 2008 získal celý zámecký areál Olomoucký kraj a od této doby se datuje jeho postupná konzervační obnova. Za její nejhodnotnější výsledek lze bezpochyby označit rehabilitaci interiérů části prvního patra jižního a západního křídla zámku, kde byla na jaře letošního roku zpřístupněna instalovaná zámecká expozice o deseti místnostech. Celé akci však předcházela důkladná přípravná fáze a také samotný proces obnovy se vymykal v regionu běžným způsobům rekonstrukce stavebních památek. Koncepce obnovy a funkčního využití jednotlivých prostorů zámeckého areálu byla ověřována a upravována na základě výsledků jak staršího, tak i nového revizního stavebněhistorického průzkumu, včetně dalších dílčích cílených průzkumů, tak aby zůstaly zachovány veškeré památkové hodnoty stavby. Bylo vypracováno odpovídající zaměření objektu, velmi důkladná inventarizace dochovaných prvků, základní stavebně-technický průzkum, specializované diagnostické průzkumy, průzkum vlhkosti zděných konstrukcí, statický průzkum, restaurátorské a materiálové průzkumy atd. Na jejich základě poté vyhotovil olomoucký atelier-r s.r.o. projektovou dokumentaci obnovy, včetně podrobných prováděcích projektů dle zadavatelem stanovených etap. Jedna z těchto etap obnovy byla ukončena v loňském roce a zahrnovala prostory části přízemí a zejména prvního patra jižního a západního zámeckého křídla. Právě v prvním patře jižního křídla se správce objektu, Vlastivědné muzeum v Olomouci, rozhodl zřídit instalovanou zámeckou expozici, která má upomínat na poslední šlechtické majitele panství, rod Silva-Tarouca. Instalace tak vrátila interiéry do doby, kdy na zámku žila poslední generace tohoto rodu, jejíž hlavou byl František Josef II. Silva-Tarouca (1858–1936).

Stavební práce při obnově dotčené části zámku prováděla a zastřešovala firma ARCHATT PAMÁTKY spol. s.r.o., přičemž řada prvků a konstrukcí byla obnovována v restaurátorském režimu (podlahy, výplně dveřních a okenních otvorů, dřevěné obklady stěn, kamenné a kovové prvky interiérů, kamna atp., a to restaurátory Radkou Levinskou, Markétou Müllerovou, Radomírem Surmou, Markem Přikrylem, Evou Symonovou a Liborem Urbánkem). Vlastní projekt i proces obnovy byl operativně upravován v reakci na nová zjištění a nálezy objevující se během stavebních prací, ale také v reakci na výsledky dílčích průzkumů a postupné doplňování informací studiem dochovaných dobových písemných a obrazových pramenů. Na základě restaurátorských průzkumů (restaurátor Radomír Surma) proběhla rekonstrukce dřívější výmalby jednotlivých salonů a pokojů, interiéry se vybavovaly v co největší míře původním mobiliářem, který se za účelem vystavení musel restaurovat. Šlo především o mnoho kusů nábytku (restaurátoři Zdeněk Špaček, Martin Špaček, Zdeňka Špačková), obrazů (restaurátoři Zdeněk Novotný, Eva Skarolková, Hana Slavíková, Zdeněk Koušek, Roman Dvořák, Petr Polický) a osvětlovacích těles (restaurátor Ivan Houska).

I když má obnova části interiérů zámku v Čechách pod Kosířem, tak jako řada jiných akcí obdobného charakteru, svá problematická místa, ve výsledku je třeba ocenit zodpovědný a citlivý přístup všech zúčastněných stran. Nezáleželo přitom jen na přesvědčení a schopnostech pracovníků státní památkové péče, ale zejména na výjimečné konstelaci dobré vůle a přesvědčení vlastníka památky, výběru kvalitního architekta, důkladné přípravě obnovy, ochotě reagovat na nově vyvstalé situace a záměr obnovy korigovat, erudici tvůrců expozice a v neposlední řadě rovněž na výběru kvalitních řemeslníků a restaurátorů. To vše se podstatným způsobem odrazilo ve stávající podobě nové zámecké expozice.