Režim ochrany území tzv. ochranného pásma pražské památkové rezervace, v němž se dům nacházel, památkářům bohužel nenabízí žádný právní rámec, aby mohli demolici zabránit nebo ji nějak omezit. Mohou pouze doporučit, aby zůstal zachován objekt nebo alespoň jeho hodnotné prvky.

V písemném vyjádření k demolici naše pracoviště NPÚ uvedlo takové doporučení na zachování objektu jako hodnotného příkladu historického a urbanistického vývoje Smíchova a navrhlo jeho zakomponování do nově plánované výstavby. Závazné stanovisko Odboru památkové péče HMP pak doporučilo alespoň snesení hodnotných architektonických prvků z fasád a jejich zakomponování do nového objektu. Ani jedno z doporučení není v tomto území pro investora závazné. S povzdechem památkáře, v příběhu o konci jednoho staletého pražského domu tedy opět, a nikoli naposledy bohužel.
 

Jak zjistil archivní průzkum, dům byl postaven v letech 1904-1905 podle návrhu architekta Josefa Podhajského. Budova měla být počátkem nové obytné výstavby v této lokalitě, ta však už nevznikla. Uliční průčelí zdobil reliéf zpodobňující dva voraře pod Vyšehradem, usazený ve středu centrálního arkýře. Pod horní dřevnou markýzou byl umístěn kvalitní vlys ve stylu wagnerovské secese s maskarony zobrazujícími pravděpodobně také hlavy vorařů. Stavitelem domu byl Karel Voitl, předseda spolku voroplavby v království Českém, což osvětluje volbu jinak nezvyklého motivu.

Jednalo se tedy o architektonicky a historicky hodnotný příklad smíchovské zástavby s originálními plastickými reliéfy, viděno optikou památkáře nebo milovníka historické architektury se na něj však – bohužel – památková ochrana nevztahovala. Proto jsme byli nápomocni alespoň při pokusu o záchranu některých částí fasádní výzdoby.

Organizace celé akce začala v pondělí 18. března. Už ve středu se nám na místo podařilo dostat kolegy restaurátory a historiky umění, kteří se pro myšlenku záchrany zdobných prvků nadchli. Ve čtvrtek byla na místě i plošina a dvojice velmi ochotných restaurátorů, kteří se měli pokusit o snesení podle prvotního předpokladu štukových reliéfů. Bohužel se v průběhu pokusu o sejmutí vorařů pod Vyšehradem ukázalo, že reliéf je proveden jako betonový monolitický odlitek kotvený do zdiva na trny. Jeho odstrojení tak v daném časovém plánu a s danou technikou nebylo možné. Záchrana alespoň části horního vlysu s maskarony zase nebyla povolena z důvodu kombinace bezpečnosti a v místě dostupné techniky. Podstatné nicméně je, že se tyto prvky i celou fasádu podařilo zdokumentovat pomocí fotogrammetrie. Na jejím základě byl proveden 3D model fasády.

Je nutné zmínit, že záměru na záchranu reliéfů byli nakloněni zástupci městské části Praha 5 i stavby. A díky tomu celá akce nekončí! Kromě toho, že pokračujeme v archivním průzkumu, po dohodě s demoliční firmou na místě probíhá také vyzvedávání částí štukových prvků horního vlysu ze sutin. Zatím se podařilo vyzvednout jednu celou tvář, která přežila pád, a několik menších částí dekorů. Voraři jsou v současnosti zaklíněni kdesi, ne však hluboko v přední části hromady suti, kam je údajně s „maximální možnou jemností“ poslaly demoliční nůžky. Avšak humor stranou, s ohledem na projevenou snahu, kombinaci materiálu a výšky umístění reliéfu vorařů nyní skutečně existuje možnost, že se jej podaří zachránit a darovat například některé sbírkotvorné instituci.

Na tomto místě bychom rádi poděkovali všem, kteří při záchranné akci velmi pomohli:

Miroslav Hlava, Tomáš Jílek a restaurátoři na místě Simon Kudrnáč a Marek Hulcer z Akant art, v. o. s., fotograf Martin Frouz, geofyzik Jiří Šindelář z GEO-CZ, s. r. o., historikové umění Veronika Vicherková, Petr Šámal, restaurátorka Magdalena Kracík Štorkánová a ze stavby za všechny pan Šindelář, bez jehož ochoty bychom se na stavbu nedostali.

Pavlína Dolejská a kol.