Průmyslový palác na pražském Výstavišti
Průmyslový palác, významná syntéza moderní ocelové konstrukce a tradičního architektonického tvarosloví a symboliky své doby, stojí v polovině roku 2026 před dokončením své mnohaleté celkové obnovy a dostavby požárem zničeného křídla.
Jedna z nejznámějších pražských památek vstoupila do 21. století poznamenána ukvapenou, řemeslně a materiálově nekvalitní úpravou pro potřeby ekonomicky neúspěšné Všeobecné československé výstavy v roce 1991.
Snad proto na požár, který 16. října 2008 srovnal se zemí levé, resp. západní křídlo a poničil středovou halu, navázalo období nečinnosti, nezájmu, přesunutí výstavního provozu do stanů a především nepokrytého prvotního záměru nahradit zaniklé křídlo zcela moderní a levnou novostavbou. Teprve v lednu 2022 byla zahájena obnova paláce do původní podoby podle zevrubně zpracovaného projektu architekta Vladimíra Thieleho z architektonického ateliéru SGL Projekt a nyní, v roce 2026, se chýlí ke svému zdárnému završení.
Zrcadlo velkých dějin
Dnešní Průmyslový palác byl na pozemku vyčleněném pro budoucího výstaviště vedle Královské obory v Bubenči zbudován jako centrální pavilon Všeobecné zemské jubilejní výstavy v Praze zahájené 15. května 1891. Originální lehkou ocelovou konstrukci navrženou architektem Bedřichem Münzbergerem dodala Pražská mostárna, filiálka První českomoravské továrny na stroje v Praze. Práce řídil Ing. František Prášil. Definitivní plány základních nosníků dominanty výstavního areálu však byly předloženy teprve 24. června 1890.
Urychleně zahájené práce 30. června pak byly navíc zmařeny přívalovými dešti a sesuvy půdy 4. září téhož roku a následným zřícením čtyř dosud postavených ocelových oblouků centrální haly. S časovou tísní se realizátoři vyrovnávali improvizacemi, jako bylo částečné nahrazení zděného pláště věží plechovým.
Přívlastek „jubilejní“ v názvu výstavy se vztahoval ke stoletému výročí výstavy „tovaru rozličného“ uspořádané v prostorách pražského Klementina roku 1791 u příležitosti korunovace císaře Leopolda II. českým králem. Toto jubileum se odrazilo v ikonografii paláce, v jehož interiéru i exteriéru se opakují portréty obou panovníků včetně nadživotních postav v nikách nárožních pylonů a zvláště motiv svatováclavské koruny, kterou si úřadující František Josef I. nikdy na hlavu neposadil.
Odkazy k habsburskému panovnickému domu zanikly již po vyhlášení republiky v roce 1918. Ještě před polovinou 20. století pak byly sneseny, patrně z technických důvodů, znaky českých měst na oblouku střední haly a sochy na jejích bocích. V roce 1949 byla z vrcholu hodinové věže sejmuta svatováclavská koruna a nahrazena pěticípou hvězdou.
Při přestavbě na Sjezdový palác v letech 1952–1954 podle návrhu architekta Pavla Smetany byla, primárně asi opět z technických příčin, odstraněna průčelní edikula s alegorickou sochařskou výzdobou okřídleného génia a postav Zemědělství a Průmyslu, čímž vznikly prázdně působící prosklené plochy využívané pro dočasná reklamní a dříve i ideologická sdělení.
Návrat, či krok vpřed?
Pravé křídlo se dochovalo ve stavu poznamenaném zjednodušujícími opravami 20. století, střední hala s obtížně udržovatelným prostorem z křehkých materiálů utrpěla ohněm na západním plášti. Shořelé levé křídlo mělo být vybudováno jako novostavba – replika. Obnova paláce proto propojuje navrácení k původnímu stavu, doloženému architektonickými plány a historickou fotodokumentací, zachování funkčních úprav z 20. století a zcela nové prvky tak, aby do budoucna vznikly moderně vybavené a využitelné prostory.
Přípravné práce samozřejmě provázely diskuse o rozsahu obnovy původního stavu, tj. návratu do roku 1891, a to s ohledem na fakt, že k dílčím úpravám v minulosti docházelo pravidelně a i přestavba v 50. letech má své architektonické kvality a praktické využití. Zvažovalo se např. odstranění jižní předsíně a obnovení centrální edikuly, kterou průčelí kompozičně zřetelně postrádá. Zvítězil kompromis: obnovována je řada zaniklých detailů přímo doložených fotodokumentací jako např. pasířská atika, ozdobné žerdě střechy střední haly nebo výzdoba dřevěného štítu pravého křídla. Prvky známé jen z černobílých fotografií jsou barevně pojednány dle analogií nalezených v budově.
Velká část prací je prováděna v restaurátorském režimu, tj. předcházely jim restaurátorské průzkumy a záměry. Na celek prací prováděných plejádou restaurátorských specializací dohlíží ak. mal. Jakub Rafl. Vypořádání se s množstvím nejednoznačných dilemat bylo pro restaurátory ve spolupráci s historiky, projektanty, stavebníky a památkáři skutečnou výzvou. Např. řada uměleckých a uměleckořemeslných prvků levého křídla nenávratně zanikla a ikonografii medailonů s alegoriemi řemesel v atikové části obou křídel se nepodařilo rekonstruovat, takže se v novostavbě opakují motivy z dochovaného pravého křídla ve stranovém obrácení sever–jih.
Skleněná anabáze
Zcela mimořádným úkolem je restaurování či vytvoření replik 108 tisíců kusů skel více než 2 300 m2 vitrají z doby výstavby paláce. Práce provádí firma Kolektiv Ateliers v Novém Boru. Dochovaná část prosklení střední haly vykazovala slabé rozdíly v barevnosti způsobené drobnými opravami, především však rozsáhlým zasklením jižního průčelí po odstranění edikuly.
Plošné odchylky, vyhodnocené jako rušivé, vyřešili restaurátoři rozptýlením barevně nevyhovujících, avšak technicky zdravých katedrálních skel v širších plochách. Naštěstí se podařilo díky pomoci veřejnosti a odborníků dohledat fotodokumentaci a původní kartony Mikoláše Alše k poničené figurální vitraji Orba a lov v prosklení štítu levého křídla, které bylo následně kompletně vytvořeno jako replika.
Koruna se vrací
Povrchové úpravy všech prvků paláce vycházejí ze sondážních průzkumů a rozborů. Tak byla např. prokázána nepůvodnost bílého nátěru výplní včetně vitrajové konstrukce, šedého nátěru ocelové konstrukce a její výzdoby i pestrost fasádních nátěrů. V omítkovém souvrství byla nalezena torza zaniklých, historickou fotodokumentací potvrzených dekorů, které jsou nyní renovovány. Vzhledem k nutnosti revize a lokálního posílení ocelové konstrukce bylo demontováno opláštění, tj. malovaný dřevěný strop střední haly a zejména interiéry pravého křídla.
Demontované části pak byly převážně restaurovány dílensky, nikoliv in situ. I věž, na níž byla opět osazena svatováclavská koruna a ciferník nahrazen replikou původního, byla restaurována na zemi. Malba stropu haly byla obnovena na původní prkna v laboratorně potvrzené barevnosti. V pravém křídle byly zachovány dřevěné stropní konstrukce, velká část vybavení však byla provedena z efemérních materiálů (v roce 1891 se počítalo pouze s centrální halou jako stavbou trvalou, nikoli s křídly), a musí být tak v současnosti řemeslně zrekonstruována z materiálů náhradních.
Pohled, který nikdo neviděl 130 let
V průběhu roku 2025 bylo dokončeno vztyčení ocelové konstrukce levého křídla a jejího opláštění v lících sendvičem z pálených cihel. Kolemjdoucí, kteří mohli od sledovat růst ocelového skeletu, se naskytl pohled jak z fotografií v tisku v letech 1890 a 1891. Interiéry jsou nyní z velké části hotové jako replika stavu z roku 1891, tj. s přiznanou ocelovou konstrukcí, betonovými podlahami a dřevěným podbitím stropů. Ve střeše byly v souladu s původním projektem provedeny světlíky, zaslepené patrně již před přestavbou v roce 1952. Vznikl působivě prosvětlený prostor.
Záměr obnovy obou křídel tak výběrově kombinuje původní stav s kvalitními a praktickými úpravami z 3. čtvrtiny 20. století a s nejmodernějším designem, který má vyrovnat kompoziční nepravidelnosti vzniklé přirozeným vývojem u využívané a pohromami poznamenané stavby. Jinak řečeno, zvnějšku je obnovován symetrický vzhled objektu, zatímco interiér pravého bočního křídla zachová vzhled z přestavby 50. let a interiér levého křídla formou repliky představí podobu, kterou tyto prostory dostaly v roce 1891. Vzniká tak stylově a dokumentačně bohatý objekt.
Budoucnost klenotu Prahy
Z hlediska památkové péče jsou problematická zejména opatření k posílení energetické úspornosti křídel, tedy uplatnění izolačního prosklení či bezpečnostní opatření, především únikové portály v severní fasádě. Projekt nezbytné modernizační úpravy dostavby nicméně začleňuje většinou s citem k historickému designu i materiálům. Nově jsou navržena např. svítidla či barové zákoutí ve střední hale. Pod levým křídlem je dokončováno garážovací podzemí, které vyústí severně od paláce.
Následující výzvou jsou úpravy předpolí, tedy prostranství směrem do města obklopené historickou zástavbou pavilonů a Lapidária. Prostor doznal poslední promyšlené úpravy v 50. letech 20. století a v následných desetiletích pozvolna degradoval. Co se týče funkce paláce po obnově, předpokladem je využití k účelu, k němuž byl postaven, tj. k výstavám komerčních produktů. Zejména pravé křídlo, kde bude obnovena dřevěná podlaha, by pak mělo sloužit k pořádání společenských akcí, jaké se zde odehrávaly donedávna.
Doufáme, že bude nalezeno méně nárazové využití a upřednostněn pravidelný režim, v němž bude možné uměleckou a estetickou atraktivitu stavebního klenotu, který stál na počátku éry ocelovo-skleněných konstrukcí v českých zemích, ocenit podobně, jako se to podařilo u mladšího výstavního areálu v polské Vratislavi. Možnosti aktuálně dokončované obnovy prověří a doladí teprve její užívání.
- Vlastník: Hlavní město Praha
- Návrh obnovy: Ing. arch. Vladimír Thiele, SGL Projekt, s.r.o.
- Projektant:
- VPÚ DECO PRAHA, a.s.
- Restaurátorský tým: ak. mal. Jakub Rafl a kolektiv, Kolektiv Ateliers, a. s.
- Zhotovitel: sdružení Metrostav DIZ, s.r.o., AVERS, spol. s r.o., a SYNER, s.r.o.
- Garant území: NPÚ, ÚOP v Praze, Mgr. Radana Spálenková