Tančírna v Račím údolí u Javorníku
Tančírna s venkovním posezením a přiléhajícím parkem je vzácnou ukázkou slezské secesní architektury ovlivněné švýcarským stylem a dobové parkové úpravy, dokládající dřívější kulturní život v kraji v době kolem přelomu 19. a 20. století. Díky své obnově se stala opět oblíbeným výletním a turistickým cílem a centrem kultury.
Budova, krytá nízkou sedlovou střechou, je patrovou architekturou obdélného půdorysu, v níž převažují dřevěné tesařsky vypracované konstrukce na zděném základě. Průčelí objektu tvoří trojúhelníkový bedněný štít, jenž zdobí ornamenty provedené dřevořezbou.
Centrální schodiště, které se směrem dolů rozšiřuje a jehož dřevěné zábradlí tvoří kuželky, vede do tanečního sálu dlouhého více než 20 metrů a klenutého dřevěnou valenou klenbou se sedmi pásy.
Obloukové okenní výplně sálu zdobí vitráže. Sál obklopuje ochoz vynesený dřevěnými konzolami. Přízemí zděné z kamene a cihel člení okenní otvory s dřevěnými zdobenými okenicemi a pod schodištěm dvě kruhová okna.
Kompozičně i druhově cenný park se rozkládá kolem secesní tančírny. Jako dendrochronologické dominanty se zde uplatňují např. borovice černé, jedlovce kanadské, cypřišek nutkajský, smrk pichlavý, borovice lesní či limba. Nalezneme zde jehličnaté keře, listnaté stromy i listnaté keře a popínavé dřeviny.
Areál tančírny s parkem je místem s bohatou kulturní minulostí. Její výstavbu inicioval tehdejší vratislavský arcibiskup, kardinál Georg von Kopp (1837–1914), po kterém nese jméno „Georgshalle“, s přímou vazbou na biskupský dvůr zámku Jánský Vrch (dnes národní kulturní památka) s vyloženě rekreačním charakterem.
Tančírna s restaurací byla postavena v letech 1906–1907 podle projektu javornického stavitele Aloise Utnera ml. (1857–1908), na místě původně zde stojící parní pily patřící Vratislavskému biskupství, zbořené v roce 1897.
Inspiraci pro své dílo hledal zejména v blízkosti Javorníku, v Slezském Švýcarsku, jistě v nedalekých klimatických lázní v Międzygórze, o jejichž vznik se zasloužila Mariana Oranžská, která část svého života prožila na zámku v Bílé Vodě. Na projektu s ním již tehdy patrně spolupracoval jeho syn Herbert Utner, který je autorem přístavby k jihovýchodní straně z roku 1919.
Krátce po dostavbě tančírny byl u ní založen volně řešený přírodně-krajinářský park, který na jihovýchodní straně obtéká Račí potok, neodmyslitelný vodní prvek areálu. Okolí budovy a jejího zázemí se bezprostředně váže k parkové úpravě okolí, které se prolíná s Přírodní rezervací Račí údolí.
Tančírna byla v provozu až do roku 1954, kdy se vlastníkem stal Okresní národní výbor v Jeseníku. Velmi utrpěla při povodních v roce 1997 a následnými vleklými majetkoprávními záležitostmi, pro které zůstala na dlouhou dobu napospas přírodě.
V roce 2007 zakoupila areál obec Bernartice, která zajistila celkovou rekonstrukci. Obnově předcházelo shromažďování podkladů ze strany odborné organizace památkové péče, muzea a archivu v Jeseníku.
Při rekonstrukci v roce 2015 se zohlednila podstata ojedinělé architektury. Zděné konstrukce byly opraveny, dřevěné konstrukce s ohledem na stupeň poškození vyměněny, doplněny či opraveny. U zděné přízemní části došlo k sanaci s doplněním lomového kamene. Veškeré práce se prováděly s maximální snahou o zachování autentických forem a úprav.
V červenci roku 2016 byla tančírna pro veřejnost znovu otevřena a o tři roky později areál tančírny s parkem v Račím údolí prohlášen, pro svou jedinečnost, nemovitou kulturní památkou.
