Od raného středověku až do počátku 20. století k nezbytné vybavenosti venkovských i městských sídel patřily kovárny. Dostupnost výroby základního zemědělského nářadí či jeho oprav a výměna a výroba podkov pro koně byla jednou ze základních potřeb tehdejší společnosti. Kovárny byly původně stavěny jako samostatně stojící stavby zpravidla přímo uprostřed návsi, nejlépe v blízkosti cesty a vodní plochy. Umístění kovárny na návsi do určité míry symbolicky vyjadřovalo její poslání sloužit pro celou obec, hlavní příčinou však byly protipožární důvody. Ze stejného důvodu nebývaly kovárny umístěny pod společnou střechou s obydlím kováře, ale stály samostatně.

Jihočeské kovárny zpravidla zachovávají stejné typologické schéma – vpředu v čele stavby vlastní pracovní prostor, uprostřed dílna s výhní a v zadní části komora pro nářadí či palivo. Pracovní prostor byl zpravidla otevřen klenutým obloukem. Kovárny s obloukem najdeme i v jiných krajích, ale zejména v jižních Čechách jich bylo v průběhu 19. století postaveno tolik, že se staly jedním ze symbolů tradiční tvářností zdejšího vesnického stavitelství, a tudíž i regionálního charakteru venkovského prostředí

V projektu Interreg byla provedena plošná dokumentace kováren v Jihočeském kraji se zaměřením na zachovalé kovárny v exteriéru, ale zejména v interiéru. Bylo zdokumentováno téměř 100 kováren, v interiéru 70. Hodnotné a zachovalé objekty kováren byly vloženy do Památkového katalogu; (stavební popis exteriéru a interiéru, datace, fotografická dokumentace, půdorysné schéma objektu). Pořízená fotografická dokumentace byla zpracována a následně uložena ve fotoarchivu NPÚ úop ČB.

V rámci projektu Interreg byla o kovárnách natočena televizní reportáž.