Ke vzniku památkové péče jako uznávaného oboru přispělo v 18. století osvícenství a z něho pramenící rozšíření vzdělanosti a rozvoj věd (historie, archeologie, dějiny umění ad.), romantismus a jeho fascinace historií a uměním minulosti, obrozené vlastenectví evropských národů i historismus a stylové revivaly v architektuře a umění druhé poloviny 19. století. Ve většině vyspělých evropských zemí se v té době začala budovat státní památková péče, jež dodnes plní tři základní úkoly. Jsou jimi:

•  průzkum, identifikace hodnot a výběr památek, které je v obecném zájmu žádoucí uchovat pro budoucnost,
• hledání optimálních způsobů péče o ně,
• jejich prezentace a popularizace, tedy zpřítomňování a zpřístupňování památkových hodnot veřejnosti.

Památková péče je dynamický, stále se vyvíjející obor. Přejímá a integruje narůstající poznatky řady vědních a technických oborů a citlivě reaguje na vývoj společnosti i na proměny dobové architektury a umění.

Pro již téměř dvousetletý vývoj památkové péče je charakteristické postupné rozšiřování pole její působnosti, reflektující proměny zájmu společnosti o její minulost. Počáteční soustředění jen na solitérní „monumenty“, jako jsou hrady, opatství, katedrály či archeologicky cenné zříceniny, postupně vedlo k docenění a ochraně celých urbanistických a vesnických souborů, archeologických lokalit či souborů industriálního dědictví. V současnosti na to navazuje ochrana celých vybraných částí kulturní krajiny.

Výrazně se proměnily i metody péče o památky, do nichž se promítá dobový vývoj architektury a umění. Tzv. purismus, jenž v 19. století „očišťoval“ středověké památky od mladších slohových projevů a přestavoval je ve jménu fiktivní stylové jednolitosti, vystřídala v první polovině 20. století přísná konzervace. Doprovázelo ji analytické odkrývání a uplatňování reliktů staršího vývoje památky a nekompromisní modernismus všech dostaveb a doplňků.

Oproti tomuto (někdy do extrému jdoucímu) doktrinářství minulosti je současná památková péče ve svých přístupech a metodách pluralistická. Hledá a nalézá řešení vždy individuálně, případ od případu, s přihlédnutím k hodnotě a charakteru dotčené památky, stupni jejího dochování i povaze soudobých potřeb, které má obnova naplnit. Uznává význam živé funkce památek, potřebu plánovitého, trvale udržitelného rozvoje chráněných měst a krajiny a nutnost průběžné komunikace se společností, jejíž veřejný zájem má chránit. Na mezinárodní úrovni šíří úctu ke kulturní diverzitě a uznává hodnoty dědictví všech světových kultur.