Hlavní návštěvnická sezóna na památkách právě začíná a s ní i další ročník projektu Po stopách šlechtických rodů. Ten se letos věnuje rodu Habsburků a jejich odkazu v Čechách a na Moravě. Mezi nevýznamnější sídla tohoto císařského rodu u nás patřil zámek Zákupy. K mikrofonu jsme si proto pozvali kastelána Vladimíra Tregla, aby nám povyprávěl o bývalých majitelích zámku a zároveň nás nalákal na novinky v prohlídkových trasách.

Když Miloš Jiroušek nastoupil v roce 1993 na Kunětickou horu, čekal na něho jen zpustlý hrad uzavřený pro veřejnost. Stejně jako u sekání trávy má ale rád, když je výsledek práce jasně vidět. A to se mu při pohledu na Kuňku zjevně daří. Letos byla dokončena velká obnova hradního paláce, před dvěma roky zas renovací prošla Jurkovičova přístavba. V rozhovoru prozradil třeba i to, jaké pro něj v minulosti bylo na hradě bydlet, pracovat a vychovávat děti zároveň.

Tento rok si v NPÚ i v spřízněných institucích připomínáme odkaz rodu Harrachů. Jako hosta do podcastu jsme si proto pozvali historika a bývalého ředitele Krkonošského muzea v Jilemnici Jana Luštince. To, že toho ví tolik zrovna o Harraších, není dílem náhody. Členové rodu spravovali jilemnické panství už od 17. století a dodnes tak na severu najdeme spoustu jejich stop.

Zámek Sychrov patří k nejnavštěvovanějším památkám na severu Čech.
Zároveň je také sídlem Územní památkové správy, která má na starost státní památky nejen v Libereckém, ale i Královéhradeckém a Pardubickém kraji. K mikrofonu PodCastle NPÚ jsme si tentokrát přizvali kastelána zámku a ředitele ÚPS Sychrov v jedné osobě. Jaké je žít i pracovat v bývalém sídle rodu Rohanů? To a mnohé další prozradí v rozhovoru Miloš Kadlec.

Zámek, který je pro Martina Rejmana domovem a pracovištěm v jednom, odstartoval na jaře úspěšnou sérii ČT Skryté skvosty. Vzdálit se z něj aspoň na pár dní se mladému kastelánovi někdy podaří i během sezóny. To ale jen když potřebuje klid na psaní publikace, jejíž ústřední téma není těžké uhádnout. Věnována bude jak jinak než historii Hrádku u Nechanic.

Práce kastelána není žádná romantika, jak by se na první pohled mohlo někomu zdát. Je to práce, která vyžaduje mnoho dovedností a znalostí. Dalo by se říci,  že je tu několik profesí dohromady. Je to památkář, muzejník, účetní, údržbář, stavař, restaurátor, personální manažer, ekonom a v neposlední řadě i produkční. Jaroslav Bušta, kastelán zámku Slatiňany na Chrudimsku, splňuje všechny tyto dovednosti.

Má toulavou duši a velkou fantazii. Rád cestuje po světě jako zahraniční průvodce, píše knihy hlavně pro děti a mládež a už přes dvacet let upsal svůj profesní život hradům a zámkům. Začínal jako kastelán na vodním hradě Švihov, později pracoval na Karlštejně, na zámku Humprecht a už přes deset let je kastelánem na zámku Hrubý Rohozec.

Vy jste někde řekl, že vás cesty vždy něčemu hodně naučí. Čemu?

Určitě v tom je pokora. Setkávání s lidmi třetího světa a s jejich životním stylem mě vždy dovede k tomu, že jsem se narodil hrozně dobře a že jsem se narodil v zemi, kde je mi dobře. Přestože jsme ufrflaný národ, který nikdy nebude s ničím spokojený, tak právě tohle jsou ty chvíle, kdy mi vždy dojde, že se vlastně máme neskutečně dobře a že můžu být vděčný za to, jakou práci mám, kde jsem se narodil, jak žiji a za jakých podmínek. Takže toto beru jako tu hlavní zkušenost. Samozřejmě jsou tam i okolní věci jako naučit se reagovat v krizových situacích.

Můžete uvést nějaký příklad krizové situace, která vás přivedla k nějakému zamyšlení nebo kdy šlo například o život?

Určitě bych zmínil velké zemětřesení v Chile, které bylo přes devět stupňů Richterovy škály. Zemětřesení jsem se svojí skupinkou chytil v poušti velmi zajímavým způsobem. Odjeli jsme od hotelu do pouště, kde jsme téměř nic kromě pár otřesů nezaznamenali a když jsme se vrátili, tak hotel nestál. Byla tam celá odpadlá zeď a my jsme viděli jenom v patrech ta naše zavazadla. Lidé říkali Jirko, co budeme dělat? Tak jsem si půjčil žebřík, vylezl jsem pro zavazadla a jeli jsme dál hledat nespadlý hotel. To jsou ale takové ty situace, kdy vám vůbec nedochází, že by se něco dělo. Horší zkušenost mám s jednou klientkou. Jak to u návštěvníků bývá – ve chvíli, kdy řeknete ne, tak se to musí přeci vyzkoušet. Prosil jsem je, aby nelezli do oceánu, kde je silný Humboldtův proud a vysoké vlny a kde se stejně koupat nedá. Samozřejmě, než jsem domluvil, už jsem měl první klientku cestovní kanceláře daleko v moři. Dívali jsme se pouze, jak jí ten proud odnáší. Moje skupinka, kde bylo asi dvanáct lidí většinou ve věku kolem 70 let, mi říkala, co budu dělat? Řekl jsem, že nebudu dělat vůbec nic. Nevrhnul jsem do vln. Už jsem se naučil, že úkolem průvodcem je přežít, jelikož je tam i pro ty ostatní. To mě naučily pousty situací z cestovního ruchu a i příběhy mých kolegů, kterým se stal i nějaký smrťák. Průvodce má prostě přežít. Není mi už 24 let a vím, že nejsem nesmrtelný. Velmi rychle jsem své klientky přesvědčil, že pokud za ní skočím a utopím se i já, tak že ani jedna z nich neřídí a zůstanou v poušti s autem. Běželi jsme tedy po břehu a hledali možnost, jak jí pomoct. Nakonec se to povedlo. Byla tam taková písečná osa, na kterou jí to hnalo. Svázali jsme svetry a kalhoty a dostali jsme jí ven. Už tolik neriskuji a uvědomuji si smrtelnost člověka, který už přeci jenom našlápnul na ty páté gumy. Takže vím, že nejsme nesmrtelní a chování klientů se nedá ovlivnit.

Poslechněte si celý rozhovor s Jiřím Holubem a dozvíte se další cestovatelské příhody, ale i na jaké jeho nové knížky se již brzy můžete těšit a jaké to je bydlet na zámku Hrubý Rohozec.