V Plzeňském kraji přibylo několik nových kulturních památek

Nejmladší novou kulturní památkou prohlášenou v loňském roce na území Plzeňského kraje je funkcionalistická Němcova vila čp. 282 v Benešově ulici v Domažlicích. Stroze působící architektura vznikla v roce 1936 podle projektu Josefa Nováka pro primáře chirurgického oddělení tamější nemocnice MUDr. Rudolfa Němce. Pro vilu je charakteristická skladba různých kubických hmot a nepravidelné rozmístění okenních otvorů, což bylo určeno vnitřním uspořádáním, které se podřizovalo požadavkům stavebníka – byt se zázemím a ordinace. Při stavbě byly využity tehdy moderní stavební materiály a konstrukce (např. ploché střechy, železobetonové stropy, cementové omítky apod.). V rámci města Domažlice náleží vila k nejvýznamnějším a poměrně vzácným projevům funkcionalismu. Dodnes si udržela svůj původní charakter a architektonické řešení koncipované včetně návaznosti na zahradu s oplocením.

O několik let starším objektem, který se nově zařadil do seznamu kulturních památek, je most Sever–Jih II v areálu Škoda, a. s. v Plzni. Ocelový silniční most s příhradovými hlavními nosníky a dolní mostovkou stojí u okraje areálu Hlavního závodu Škoda při Domažlické ulici. Spojoval severní a jižní část podniku (odtud název Sever–Jih), které jsou odděleny průběžnými železničními tratěmi – překonával místní škodováckou železniční dráhu, trať Plzeň–Domažlice a pod nimi procházející trať Plzeň–Cheb. Otevřen byl na podzim roku 1931. Projekt ocelové konstrukce vypracoval a veškeré práce řídil Ing. dr. František Faltus. Při výrobě, kterou zajistila Akciová společnost, dříve Škodovy závody, se sídlem v Plzni, bylo použito místo tehdy obvyklého nýtování výhradně elektrického svařování. Jednalo se o první použití ocelové konstrukce silničního mostu úplně svařované elektrickým obloukem na území tehdejšího Československa a tehdy o největší plně svařovaný most na světě. Návrh a realizaci železobetonových ramp a mostovky provedla firma Müller a Kapsa (tato firma ve své době realizovala největší inženýrské stavby v Československu; syn inženýra Müllera byl stavebníkem slavné Müllerovy vily v Praze). Vozovka byla vydlážděna žulovými kostkami středního formátu uloženými na železobetonové desce. Most v minulosti zpřístupňovaly dvě příjezdové železobetonové rampy. Návrh na prohlášení mostu byl na Ministerstvo kultury podán už v roce 2001. Během dlouhého řízení došlo u objektu k několika zásadním změnám. Nejprve byly z důvodu havarijního stavu postupně odstraněny obě příjezdové rampy a následně most přemístěn mimo železniční trať. Došlo také ke změně vlastníka, kterým je dnes Statutární město Plzeň. Ocelová konstrukce mostu byla v roce 2018 z původního místa snesena z důvodu úprav železniční trati a je deponována na původním severním předpolí mostu. Současně došlo k odbourání železobetonové nájezdové rampy na severní straně mostu (ve tvaru toboganu o délce 185 m), železobetonové desky mostovky a obou mostních opěr. Městem Plzeň je realizováno druhotné použití konstrukce jako lávky pro pěší a cyklisty přes frekventovanou silnici z Plzně do Karlových Varů.

Další novou kulturní památkou, rovněž z 20. století, je městský dům čp. 203 v Manětíně (okres Plzeň-sever). Vila byla postavena v roce 1903 v době rusko-japonské války, díky čemuž tehdy získala pojmenování po tichomořském přístavu Port Arthur. Jedná se o samostatně stojící zděnou patrovou budovu vilového charakteru s eklektickými fasádami a klasicistními prvky. Dům je dochován v původním hmotovém řešení a se slohovým členěním fasád, k hodnotným konstrukcím a prvkům lze řadit především celkové dispoziční řešení, většinu výplní otvorů, dlažby, podlahy, konstrukci krovu. Pozoruhodný je mimořádně bohatý soubor historických kazetových dveří s obložkami, dobovým kováním a v některých případech ještě i s dochovaným fládrováním. V některých místnostech přízemí a patra se zachovala původní výmalba s geometrickým dekorem. Dům je situován ve velmi exponované poloze na okraji městské památkové zóny Manětín.

Novou kulturní památkou se stal most v obci Zdemyslice (okres Plzeň-jih), kde přes řeku Úslavu převádí hlavní silnici. Datován je vročením na podstavci pamětního kříže, který jej zdobí, do roku 1883. Jedná se o zděný most se čtyřmi klenebními oblouky, na jehož stavbu byly užity tři druhy kamene: líc zdiva pilířů tvoří velké, přesně kamenicky opracované kvádry (pravděpodobně žulové); klenební oblouky, zaoblená nároží a půlkruhové rizality nad středním pilířem jsou provedeny z pískovcových bloků, zdivo ve vrchní části stavby a na vnitřních stranách krajních pilířů z lomového kamene (místní buližník). Kombinace různých druhů kamene a jeho opracování má kromě technické funkce i výrazný estetický účinek. Jedná se o mimořádně kvalitně provedenou mostní konstrukci, která dokládá vysokou řemeslnou úroveň mostního stavitelství druhé poloviny 19. století, včetně tradičního kamenického řemesla. Most v obci Zdemyslice je jedním z nejkvalitnějších a nejpozoruhodnějších staveb svého druhu v regionu – historických kamenných mostů se nedochovalo mnoho.

Pravděpodobně z roku 1869 pochází hrobka rodiny Teisslerovy a Leissovy na hřbitově u kostela sv. Jiří v Plzni-Doubravce. Členové těchto významných plzeňských rodin působili v průběhu 19. a v první polovině 20. století jako lékaři či profesoři, řada z nich byla členy městského zastupitelstva, někteří se angažovali v kulturním a společenském životě města. Hrobka je umístěna v jihozápadní části hřbitova, v těsném sousedství kostela sv. Jiří, a je jednou z nejstarších na hřbitově. Její dominantu tvořil litinový náhrobek s postavou klečícího smutečního anděla, pocházející s největší pravděpodobností z produkce metternichovské železárny v Plasích. V současnosti je však s ohledem na svůj havarijní stav deponován. Toto umělecké dílo dokládá vysokou úroveň uměleckého a řemeslného zpracování litiny a dalších kovů a je příkladem rozšíření funerální umělecké litiny v polovině 19. století. Náhrobek s postavou klečícího anděla je v rámci Plzeňského kraje jedním z mála dochovaných skulpturálních litinových náhrobků vůbec. Areál hřbitova u sv. Jiří v Plzni je chráněn jako kulturní památka od roku 1958, nyní byla památková ochrana rozšířena i na hrobku.

Historický nejstarším objektem, který byl v našem kraji prohlášen za kulturní památku v loňském roce, je kostel Nejsvětější Trojice v Zadním Chodově (okres Tachov). Vystavěn byl někdy v průběhu 18. století patrně jako novostavba. Věž přibyla snad koncem 18., či začátkem 19. století. Objekt byl rozsáhleji upravován ve druhé polovině 19. století, možná až kolem roku 1900. V této době vznikl především krov a stop lodi a presbytáře, dále pak strop v sakristii a zřejmě došlo k úpravě fasád. Tradiční venkovský kostel, dochovaný včetně průběžných stavebních úprav, má celou řadu hodnotných historických stavebních konstrukcí, detailů a prvků. V interiéru je plochostropá loď s dřevěným záklopovým stropem a kruchtou s přímou dřevěnou poprsnicí, presbytář má rovněž dřevěný trámový strop. Bohatý inventář převážně v novorománském slohu z druhé poloviny 19. století je doplněn barokní sochařskou a řezbářskou produkcí z 18. století. Stavba je mimo jiné pozoruhodná a pro oblast okolí Chodové Plané typická věží situovanou nad presbytářem. Exteriér kostela doplňuje dvojice dřevěných krucifixů z konce 18. a z 19. století.

V loňském roce také nabylo účinnosti prohlášení dvou stávajících kulturních památek za národní kulturní památky. Tento mimořádný status získal zámek v Poběžovicích a plzeňská radnice. Rozlehlý poběžovický zámek je významným reprezentantem šlechtického sídla. Původně hrad z konce 15. století prošel složitým stavebním vývojem; byl upravován během 16. a začátkem 17. století za Švamberků a v osmdesátých letech 17. století podroben barokní přestavbě. Za nových majitelů, hrabat z Coudenhove, kteří se stali majiteli v roce 1864, byl zámek renovován. K dalším výrazným úpravám pak došlo počátkem dvacátých let 20. století za posledních majitelů hrabat Coudenhove-Kalergi. Právě díky tomuto rodu je zámek znám v širokém povědomí, potažmo prostřednictvím první Japonky, jež přicestovala do střední Evropy. Syn Mitsuko Aoyamy a rakousko-uherského diplomata Heinricha Coudenhove-Kalergiho, Richard, byl mezinárodně uznávaným myslitelem, spolupracujícím s předními meziválečnými osobnostmi československého státu, a zakladatelem panevropského hnutí, ideového předchůdce Evropské unie. I přes stavební zásahy, provedené ve druhé polovině 20. století, jde o příkladně dochovanou středověkou budovu hradu s jasně čitelnými renesančními, barokními a prvorepublikovými úpravami. Opomenout nelze ani hledisko historické, neboť zámek, resp. jeho majitelé a uživatelé, utvářeli lokální, někdy dokonce i celoevropské dějiny, které ze stavby bezpochyby činí památku nadregionálního významu.

Plzeňská radnice byla vybudována v letech 1554–1559 podle návrhu italského architekta Giovanniho de Statia v duchu klasicizující české renesance. Objekt vznikl na místě dvou středověkých domů, spojených a goticky upravených patrně v 15. století, jejichž pozůstatky se zachovaly v úrovni sklepů a přízemí. Pozdně gotického původu je západní dvorní křídlo s charakteristickými záclonovými okny saské provenience. V období 1907–1912 proběhly kvalitní a citlivé novorenesanční úpravy provedené architektem Janem Koulou, zahrnující vedle schodiště a sálu ve druhém patře i řadu hodnotných děl uměleckého řemesla a sgrafitovou výzdobu průčelí, jež vtiskla radnici její charakteristické vzezření. Objekt se řadí k nejvýznamnějším radničním stavbám nejen v naší republice, ale i na území zaalpské Evropy. Současně jde o jednu z nejvýznamnějších veřejných budov z období renesance dochovaných na území naší republiky. Ve vývoji české architektury poloviny 16. století lze plzeňskou radnici vnímat jako architektonicky i památkově zcela výjimečný objekt, který v kontextu jiných staveb svého druhu vyniká jak svou velikostí, tak i hodnotou uměleckého ztvárnění i autentickým zachováním.

Poznámka: K 1. lednu 2025 čítal nemovitý památkový fond kraje celkem 3235 památek, 8 památkových rezervací, 67 památkových zón a 19 ochranných pásem. Mimořádný status národní kulturní památky má v Plzeňském kraji celkem 29 kulturních statků (26 nemovitých a 3 movité památky). Informace k jednotlivým památkám je možno získat v Památkovém katalogu.

-red-