Památkově chráněná území
Nejen jednotlivé cenné stavby zasluhují ochranu památkové péče. Hodnotná a cenná mohou být celá města a vesnice, historická centra sídel nebo některé čtvrti, specifické třeba svým vývojem nebo typem architektury. Cennou výpověď o minulosti však na mnoha místech podávají i ucelené části krajiny.
Chráněným památkovým územím může být i svébytná krajina, ať už komponovaná, zpravidla s řadou architektonicky cenných staveb, nebo „pouze“ krajina svědčící o formách staletími ověřeného obhospodařování či využívání. Chráněna jsou rovněž místa významných bitev.
V České republice je dnes přes šest set plošně chráněných urbanistických celků, z toho 294 měst (konkrétně je to 39 městských památkových rezervací a 255 městských památkových zón) a 276 vesnic (přesněji 61 vesnických památkových rezervací a 215 vesnických památkových zón). K nim dále patří jako specifická památková rezervace komponovaný areál na Kuksu, technická památková rezervace v Josefovském údolí u Olomučan, památkové rezervace vybraných částí měst Františkovy Lázně, Cheb, Karlovy Vary a Mariánské Lázně a obce Valeč s lázeňskou kulturní krajinou, 25 krajinných památkových zón a 8 archeologických rezervací. I v evropském kontextu je tento způsob ochrany a rozsah uceleně dochovaného dědictví jedinečný.
Památkáři usilují o to, aby byl zachován celkový obraz těchto území, měřítka jejich zástavby a také jejich historický charakter. Důraz proto kladou na uchování urbanistické struktury i památkových hodnot zástavby. V krajině jsou kromě kulturních památek a dalších architektonicky cenných a historicky významných staveb chráněny i ostatní součásti krajinné struktury, jako jsou aleje, rybníky, doklady hospodaření a četné drobné památky, které dohromady utvářejí harmonické prostředí.
Památková území jsou bohatstvím, na které můžeme být právě pyšní, protože moderní památková péče i v celosvětovém měřítku podporuje ochranu celků – a tím i srozumitelnost historického stavebního dědictví.
Památkový zákon „zná“ jen památkové rezervace a památkové zóny – přívlastky městská, vesnická, krajinná, archeologická, technická atd. jim přidáváme jen z praktických důvodů, a to podle charakteru zástavby, ne podle právního statusu sídla.
Památkové rezervace
Památkové rezervace jsou nejcennější uceleně dochovaná území s řadou kulturních památek, která u nás můžeme najít. Mají nenarušenou urbanistickou strukturu, tedy kompaktní historický půdorys a zástavbu v původních objemech a tvarech včetně dochovaných fasád většiny historických staveb. Důležitou součástí jsou jejich veřejná prostranství a výtvarné doplňky, zachované historické zahrady a parky, drobná architektura a inventář apod.
V rezervacích památkáři dbají zejména na zachování historického půdorysu sídla, tj. parcelace a uliční sítě, a na prostorovou a hmotovou skladbu zástavby. Sledují tedy i udržení výškové hladiny, uchování architektonických dominant a střešní krajiny. Status památkové rezervace chrání kvalitní historickou architekturu, ale i podobu související (a třeba méně zdobné) zástavby. Rezervace je chráněna jako celek, tedy včetně podzemních prostor, a schválení proto podléhají i úpravy povrchů nebo vegetace. Velmi důležité je sledovat zachování panoramatu s hlavními dominantami.
Městské památkové rezervace
Jsou to nejčastěji historická jádra středověkého původu (například Český Krumlov, Telč, Kutná Hora, Pardubice, Tábor, Jičín, Kadaň, Znojmo), ovšem mohou se jimi stát i významné stavby z 19. století nebo z první poloviny 20. století (například v Brně, Plzni či na Novém Městě v Praze). Další města jsou chráněna jako zástupci specifických a funkčně vyhraněných celků – např. bastionové pevnosti Terezín a Josefov nebo třeba Františkovy Lázně, jedinečné lázeňské město z přelomu 18. a 19. století.
Vesnické památkové rezervace
Pro vesnická sídla je charakteristické drobnější měřítko a sepětí s místním přírodním prostředím, které ovlivnilo použité stavební materiály a často i podobu zástavby či její architektonické detaily. Na území České republiky se prolínají nejrůznější stavební tradice, a proto se i dochované uceleně chráněné vesnice až pozoruhodně liší. Vykreslují obraz typologické, konstrukční, uměleckořemeslné i kulturní bohatosti – od mohutných patrových roubených a polohrázděných domů na západě a severu Čech přes zděné dvorce jihočeského selského baroka po hliněné domy jižní Moravy. Jiné regiony byly charakteristické skromnějšími roubenkami – například Valašsko, hospodářsky méně bohaté části středních Čech nebo Podkrkonoší.
Ostatní památkové rezervace
Jsou to dvě území, jež nelze zařadit do žádné z předchozích kategorií. Jedním z nich je Kuks, unikátní barokní sídlo, které zahrnuje lázeňský a duchovní areál včetně tzv. Braunova Betléma, unikátní sochařské rezervace představující špičku evropského barokního sochařství v plenéru. Druhým takovým územím je hutnická památka Stará Huť v Josefském údolí u Olomučan z druhé poloviny 18. století.
Archeologické památkové rezervace
V současné době jich je na našem území osm – mezi nimi hradiště Libice, Bílina a Pohansko nebo oppida České Lhotice a Třísov. Jediná archeologická lokalita, která není hradištěm, je Libodřický mohylník z mladší doby bronzové ve středních Čechách.
Památkové zóny
Památkové zóny mívají většinou dobře dochovaný půdorys a obvykle i hmotovou skladbu zástavby, ovšem jejich architektonický obraz nemusí být tak ucelený, jako je tomu v rezervacích. Stojí v nich totiž méně kulturních památek a některé části zóny mohly být v minulosti narušeny nějakým rozsáhlejším rušivým zásahem. Zahrnutí takových částí do území památkové zóny však umožňuje podílet se na jejich regeneraci.
Městské památkové zóny
Převažují v nich městská jádra středověkého původu, i když časová a funkčně typologická škála městských útvarů není ničím omezena. Mezi památkovými zónami jsou zastoupena jak renesanční horní města (Horní Blatná, Jiřetín pod Jedlovou), tak města barokní a klasicistní (Nový Bor, Jablonec nad Nisou), lázeňská (Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Luhačovice) nebo urbánní celky spojené v minulosti s rozvojem určitého města v souvislosti s průmyslovou výrobou (Vítkovice a Přívoz v Ostravě) a výstavbou nájemních bytů (například části Karlína, Vinohrad, Vršovic, Žižkova, Nuslí, Bubenče, Smíchov a Dejvic v Praze). Mezi městskými památkovými zónami nechybějí ani novodobé obytné a vilové čtvrti z 20. století (plzeňský Lochotín a Bezovka, pražská Ořechovka a Baba) či dělnické kolonie (Brumov) nebo výrobní a zpracovatelská předměstí (Pražské předměstí v Žatci). Výjimečně jsou zastoupena sídliště založená v období druhé světové války (Osada v Horním Litvínově) nebo po ní (například ostravská Poruba, svébytný celek tzv. socialistického realismu z 50. let 20. století).
Vesnické památkové zóny
Mezi vesnickými památkovými zónami a vesnickými památkovými rezervacemi je někdy na první dojem menší rozdíl než v případě měst; koncentrace architektonicky a konstrukčně cenných staveb a hodnot v nich může být téměř stejná. Mezi vesnickými památkovými zónami tak najdeme mimořádně hodnotné vesnice – a platí to i obráceně. Rovněž tato památková území dokládají bohatost stavebních a typologických forem venkovské zástavby a svědčí o péči mnoha vlastníků využívajících autenticky dochované objekty, které v mnoha regionech nenávratně zmizely...
Krajinné památkové zóny
Jsou to území chráněná přednostně pro kulturní hodnoty krajiny. Znamená to, že nemusejí nezbytně mít výjimečnou přírodní nebo ekologickou kvalitu, i když většinou se zde ochrana kulturního a přírodního dědictví prolíná a doplňuje. Harmonické části krajiny, v nichž se výrazně uplatňuje vegetační složka, mají svůj kulturně-historický základ a často i zajímavý konkrétní příběh – ať jsou to architektonicky komponované krajiny s cestami a alejemi a souvisejícími stavbami (Novohradsko, Chudenicko, Lednicko-valtický areál), významná poutní místa (Římovsko, Libějovicko-Lomecko), kulturní krajina kolem vesnic, dokládající vývoj zemědělského hospodaření včetně rybničních soustav (Zahrádecko), oblasti s pozůstatky hornické činnosti (Jáchymov, Krupka) či krajiny memoriální, jež jsou připomínkou významných bitev (bojiště u Hradce Králové, u Slavkova nebo u Chlumce). Krajinné památkové zóny ilustrují typické rysy české, moravské a slezské kulturní krajiny a Česká republika má v jejich ochraně velký potenciál. Zastoupení řady dalších typů, jimiž jsou například rybníkářské, chmelařské nebo viniční kulturní krajiny, strukturálně výrazné doklady členění polí a podobně, však zatím chybí.
Ochranné pásmo památkově chráněného území
Ochranné pásmo památkově chráněného území slouží k ochraně vnějšího obrazu památkové rezervace či památkové zóny, pro zajištění urbanistické a architektonické kvality jejich bezprostředního okolí nebo i pro uchování pohledových vztahů chráněného území k širšímu okolí. Proto památkáři regulují na území ochranného pásma také stavební činnost a další zásahy tak, aby nebyly porušeny nebo ohroženy například panoramatické a dálkové pohledy na památkovou rezervaci či památkovou zónu.
Prohlášení měst, vesnic či území památkovou zónou či rezervací je v kompetenci ministerstva kultury, pracovníci Národního památkového ústavu však na něm spolupracují.
Historie památkové ochrany
Tradice plošné památkové ochrany v České republice (respektive v tehdejším Československu) sahá do roku 1950, kdy úřad předsednictva vlády vydal výnos čj. 103.262/50 o prohlášení památkových rezervací pro zajištění ochrany a především záchrany a regenerace nejhodnotnějších městských celků Čech, Moravy, Slezska i Slovenska. Byly ohroženy jak nedostatečnou údržbou v letech druhé světové války, tak po ní: řada měst vybraných pro ochranu byla například postižena odsunem obyvatel německé národnosti po roce 1945 (Cheb, Žatec nebo Slavonice). Ochrana vybraných měst se postupně stala důležitou součástí centrálně plánovaného nakládání s nemovitostmi, takže se podařilo obhájit potřebu chránit alespoň nejcennější urbanistické dědictví i v podmínkách moderního urbanistického a industriálního rozvoje tehdejší socialistické společnosti. Po přijetí zákona č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, který zakotvil pojem památkové rezervace stejně jako pojmy kulturní památka, národní kulturní památka apod. do československé legislativy, následovaly v průběhu 60. až 80. let 20. století některé další kroky.
Již opatření z roku 1950 počítalo rovněž s ochranou vesnické architektury. Pojetí však bylo odlišné, protože nebyla navržena ochrana konkrétních vesnic, ale celých regionálních souborů lidové architektury. V praxi pak probíhal složitý proces zpřesňování a opakovaného projednávání k ochraně vytipovaných nejhodnotnějších vesnic. Právní ochrana vesnic před rokem 1989 se bohužel neuplatnila, ačkoliv podklady se v odborných organizacích spolu s materiály pro ochranu měst průběžně připravovaly. Ojedinělými výjimkami se staly v roce 1983 vinné sklepy v Petrově, v roce 1971 technická památková rezervace Stará huť v Josefovském údolí u Olomučan a specifická rezervace Kuks. Řada cenných vesnic byla mezitím nevhodnými úpravami poškozena.
Původní idea ochrany lidové architektury se tedy před rokem 1989 odrazila pouze v ochraně nejvýznamnějších lidových staveb a venkovských usedlostí (nikoli však všech) formou kulturních památek a jejich areálů. V několika výjimečných případech byla jako „jediná kulturní památka“ evidována celá historická zástavba vesnice nebo její ucelené části. Kromě měst se plošná ochrana formou památkové rezervace uplatnila od 60. let 20. století též u nejvýznamnějších archeologických území (hradišť).
Do roku 1988 se počet městských památkových rezervací v České republice stabilizoval. Dosud poslední skupina měst se památkovou rezervací stala v roce 1989, a to již podle zákona č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči. V roce 1992 byl ještě dovršen proces prohlášení pro památkové rezervace Františkovy Lázně a Terezín. Nový památkový zákon 20/1987 Sb. – tedy ten stále platný – přinesl jak zásadní změnu v právním vymezení kulturní památky, tak do právního systému přivedl kategorii památkové zóny. Podařilo se tím naplnit dlouholetou snahu památkové péče o ochranu dalších hodnotných sídel, v nichž se sice nezachovalo tolik solitérních kulturních památek jako v památkových rezervacích, jež však jsou jako celek rovněž hodnotné. Byl to významný krok pro dovršení rozšířené koncepce ochrany historických měst, která se připravovala od 70. let 20. století a navazovala na ni právě příprava desítek měst k plošné ochraně nejcennějších částí. Návrhy na prohlášení památkových zón, intenzivně připravované v průběhu 80. let 20. století, vešly do života až počínaje rokem 1990. V letech 1990, 1992 a 1995 a potom v roce 2003 „vznikla“ většina nynějších městských památkových zón, v roce 2014 přibyly další dvě památkové zóny. V roce 1995 je následovala početná a dosud jediná skupina vesnických památkových rezervací a rovněž mnoho vesnických památkových zón; další vesnické památkové zóny byly ustaveny v roce 2005. Od roku 1992 existují rovněž první krajinné památkové zóny, přičemž právě u této kategorie má Česká republika ještě významný kulturně-historický potenciál ochrany kulturních hodnot.