Památkové zóny
Památkové zóny mívají většinou dobře dochovaný půdorys a obvykle i hmotovou skladbu zástavby, ovšem jejich architektonický obraz nemusí být tak ucelený, jako je tomu v rezervacích. Stojí v nich totiž méně kulturních památek a některé části zóny mohly být v minulosti narušeny nějakým rozsáhlejším rušivým zásahem. Zahrnutí takových částí do území památkové zóny však umožňuje podílet se na jejich regeneraci.
Městské památkové zóny
Převažují v nich městská jádra středověkého původu, i když časová a funkčně typologická škála městských útvarů není ničím omezena.
Mezi památkovými zónami jsou zastoupena jak renesanční horní města (Horní Blatná, Jiřetín pod Jedlovou), tak města barokní a klasicistní (Nový Bor, Jablonec nad Nisou), lázeňská (Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Luhačovice) nebo urbánní celky spojené v minulosti s rozvojem určitého města v souvislosti s průmyslovou výrobou (Vítkovice a Přívoz v Ostravě) a výstavbou nájemních bytů (například části Karlína, Vinohrad, Vršovic, Žižkova, Nuslí, Bubenče, Smíchov a Dejvic v Praze).
Mezi městskými památkovými zónami nechybějí ani novodobé obytné a vilové čtvrti z 20. století (plzeňský Lochotín a Bezovka, pražská Ořechovka a Baba) či dělnické kolonie (Brumov) nebo výrobní a zpracovatelská předměstí (Pražské předměstí v Žatci). Výjimečně jsou zastoupena sídliště založená v období druhé světové války (Osada v Horním Litvínově) nebo po ní (například ostravská Poruba, svébytný celek tzv. socialistického realismu z 50. let 20. století).
Vesnické památkové zóny
Mezi vesnickými památkovými zónami a vesnickými památkovými rezervacemi je někdy na první dojem menší rozdíl než v případě měst; koncentrace architektonicky a konstrukčně cenných staveb a hodnot v nich může být téměř stejná.
Mezi vesnickými památkovými zónami tak najdeme mimořádně hodnotné vesnice – a platí to i obráceně. Rovněž tato památková území dokládají bohatost stavebních a typologických forem venkovské zástavby a svědčí o péči mnoha vlastníků využívajících autenticky dochované objekty, které v mnoha regionech nenávratně zmizely...
Krajinné památkové zóny
Jsou to území chráněná přednostně pro kulturní hodnoty krajiny. Znamená to, že nemusejí nezbytně mít výjimečnou přírodní nebo ekologickou kvalitu, i když většinou se zde ochrana kulturního a přírodního dědictví prolíná a doplňuje.
Harmonické části krajiny, v nichž se výrazně uplatňuje vegetační složka, mají svůj kulturně-historický základ a často i zajímavý konkrétní příběh – ať jsou to architektonicky komponované krajiny s cestami a alejemi a souvisejícími stavbami (Novohradsko, Chudenicko, Lednicko-valtický areál), významná poutní místa (Římovsko, Libějovicko-Lomecko), kulturní krajina kolem vesnic, dokládající vývoj zemědělského hospodaření včetně rybničních soustav (Zahrádecko), oblasti s pozůstatky hornické činnosti (Jáchymov, Krupka) či krajiny memoriální, jež jsou připomínkou významných bitev (bojiště u Hradce Králové, u Slavkova nebo u Chlumce).
Krajinné památkové zóny ilustrují typické rysy české, moravské a slezské kulturní krajiny a Česká republika má v jejich ochraně velký potenciál. Zastoupení řady dalších typů, jimiž jsou například rybníkářské, chmelařské nebo viniční kulturní krajiny, strukturálně výrazné doklady členění polí a podobně, však zatím chybí.
Ochranné pásmo památkově chráněného území
Ochranné pásmo památkově chráněného území slouží k ochraně vnějšího obrazu památkové rezervace či památkové zóny, pro zajištění urbanistické a architektonické kvality jejich bezprostředního okolí nebo i pro uchování pohledových vztahů chráněného území k širšímu okolí. Proto památkáři regulují na území ochranného pásma také stavební činnost a další zásahy tak, aby nebyly porušeny nebo ohroženy například panoramatické a dálkové pohledy na památkovou rezervaci či památkovou zónu.
Prohlášení měst, vesnic či území památkovou zónou či rezervací je v kompetenci ministerstva kultury, pracovníci Národního památkového ústavu však na něm spolupracují.