Brožura Portrét ulice Pellicova

Brožura z edice Portrét ulice se tentokrát zaměřuje na ulici Pellicovu, považovanou mnohými Brňankami a Brňany za vůbec nejkrásnější ulici v blízkosti historického jádra města. Ulice, kdysi nazývaná Špilberská, byla nejdříve pouhou cestou na úpatí holého kopce Špilberku. Od druhé poloviny 19. století se však stala vyhledávaným místem, na kterém rychle vznikaly vily v historizujících a secesních formách, nájemní domy, zahrady, tenisový kurt a také evangelický Betlémský kostel, vystavěný podle projektu architekta Friedricha Gottloba Albera. Stavební rozvoj ulice pokračoval i po vzniku republiky, kdy vilové stavby doplnily developerské projekty brněnských stavebních podnikatelů Václava Dvořáka a Františka Hrdiny, pro které navrhovali domy a vily přední architekti brněnského funkcionalismu. Elegantní a poklidná ulice si svoji podobu z období první republiky ponechala dodnes. Každý procházející si zde může prohlédnout architekturu vycházející z historismu, vídeňské secese, kubismu, českého národního stylu, funkcionalismu i Bytový dům zaměstnanců podniku Silničního vývoje z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, který patří k tomu nejlepšímu, co v časech komunismu v Brně vzniklo.

Brožura Portrét ulice Václavská – Hybešova

Brněnské pracoviště Národního památkového ústavu vydalo drobnou publikaci Portrét ulice. Václavská – Hybešova, kterou započne řada věnovaná jednotlivým významným, památkově nepříliš zhodnoceným a developersky turbulentním urbánním oblastem Brna. Preferovány budou ulice „městotvorné“ či „místotvorné“, které dodávají brněnské metropoli neopakovatelného genia loci. Památkáři vědí, že nemohou vše chránit, a že ne vše ze stavebního dědictví za konzervaci stojí, s palčivou naléhavostí ale chtějí upozornit, že Brno je naše společné dílo vyvíjející se po téměř milénium. Dílo současných obyvatel, ale především bezpočtu generací minulých. Že novodobá městská architektura může být skvělá, ale její potenciál zazáří jen v dobré synergii s historickým kontextem. Že tento bohatě strukturovaný urbánní kontext domů, ulic a náměstí je nejen tvůrcem kontur míst a spojnic, ve kterých se odehrává náš život, ale jako takový je především spolutvůrcem naší identity. Pokud budeme bez rozmyslu sekat svoje kořeny, podtínáme tím i sami sebe.

Brožura Portrét ulice Lidická

Publikační řada Portrét ulice je zaměřena na popularizaci historické zástavby města Brna s cílem zvýšit povědomí obyvatel moravské metropole (a nejen jich) o velkých hodnotách, které se vyskytují kolem nich, v sousedství jimi obývaných domů nebo na ulicích, kde se odehrává jejich život. Tyto hodnoty spoluvytváří jedinečný kulturní ekosystém města, který vinou jejich ztrát mizí. V Brně, které je vinou kauzy „pozdních zápisů“ památkově zdaleka nejpostiženější sídlo ČR, se vede i těmito nenásilnými prostředky boj o památkovou podstatu města, o architektonické bohatství, které je významným kulturním dědictvím nejen obyvatel města, ale celé naší země. V rámci série Portrét ulice tedy nyní vydáváme druhý díl, věnovaný tentokrát ulici Lidická.

Brožura Portrét ulice Milady Horákové –Merhautova

Cyklus publikací o městě Brně s názvem Portrét ulice, jehož autory jsou odborní pracovníci Národního památkového ústavu, byl před nedávnem rozšířen o další brožuru, která se tentokrát zabývá předměstskou ulicí Milady Horákové, přecházející do ulice Merhautovy. Podobně jako v předchozích publikacích o ulicích Václavská, Hybešova, Lidická a Pellicova se mohou čtenáři i tentokrát seznámit s historií, architekturou, událostmi a osobnostmi, díky kterým získaly ulice svoji současnou podobu.

Příběh ulice Milady Horákové s navazující ulicí Merhautovou úzce souvisí s překotným rozvojem vývojem města Brna po polovině 19. století, kdy se z hlavního zemského města stalo důležité průmyslové centrum celé habsburské monarchie. Předměstí, kde se nacházel velký rybník, z břehů se vylévající potok Ponávka, drobná venkovská zástavba i honosné šlechtické zahrady, získalo na svém významu zejména po bourání městských hradeb a následnou snahou propojit centrum Brna s okolní zástavbou. Někdejší ulici tak na sklonku padesátých let 19. století nahradila nově vytýčená široká třída, na níž začaly vznikat první nájemní domy. Vývoj ulice, nesoucí jméno vládnoucího císaře byl dlouhý a složitý, takže se v něm projevilo několik vzájemně se prolínajících architektonických stylů.

Jednou z nejstarších dochovaných budov na ulici Milady Horákové je rozsáhlý, stroze působící neoklasicistní nájemní dům vystavěný v šedesátých letech 19. století stavebním podnikatelem Antonem Sehnalem. V jeho blízkosti byl však přibližně ve stejné době budován i okázalý palác Vincenze Flesche, navržený v historizujícím stylu „okružních tříd“ předním vídeňským architektem Heinrichem von Ferstlem. „Karneval stylů“ probíhal na ulici po celé 19. století a výrazně se zde projevil ještě na začátku 20. století, kdy na byla Merhautově vybudována skupina nájemních domů s neorenesančními fasádami od brněnského architekta Vladimíra Fischera. Ve stejné době se ovšem v dolní části ulice stavěly elegantní budovy inspirované vídeňskou secesí, zejména pak Okresní nemocenská pokladna architekta Huberta Gessnera z let 1903–1904, patřící dodnes k umělecky nejhodnotnějším stavbám v Brně. Významné architektonické realizace vznikaly na ulicích Milady Horákové a Merhautova také v meziválečném období, kdy Brnu vládl funkcionalismus. Nedaleko nájemních domů architektů Zikmunda Kerekese, Endreho Steinera, Jana Haase a Zoltána Egriho zde roku 1936 navrhl zaměstnanec projekční kanceláře brněnského stavebního úřadu Josef Polášek budovu Městské odborné školy pro ženská povolání Charlotty Masarykové. Patrně nejzajímavější stavbou z tohoto období je však rozsáhlý nájemní dům družstva Freundschaft, vycházející z typu bytových bloků s dvory, realizovaných sociálnědemokratickou radou města Vídně. Spolu se Zikmundem Keresem jej projektoval poněkud zapomenutý architekt brněnského funkcionalismu a oběť holocaustu Heinrich Blum, jehož realizace patří k tomu nejlepšímu, co v Brně třicátých let vzniklo. Časovou osu portrétu ulice Milady Horákové – Merhautovy pak zakončuje bytový dům Moravských elektrotechnických závodů z přelomu padesátých a šedesátých let 20. století, navržený Luborem Lacinou.

Rozsahem nevelká publikace je kromě informací o dějinách ulice a jednotlivých realizacích doplněna často poprvé publikovanými vedutami, plány a historickými fotografiemi, díky nimž už nebude procházka ulicí nikdy taková jako před tím. Mimořádně kvalitní počin odborných pracovníků Národního památkového ústavu můžete získat zdarma v sídle instituce na náměstí Svobody 8.