Příběh ulice Milady Horákové s navazující ulicí Merhautovou úzce souvisí s překotným rozvojem vývojem města Brna po polovině 19. století, kdy se z hlavního zemského města stalo důležité průmyslové centrum celé habsburské monarchie. Předměstí, kde se nacházel velký rybník, z břehů se vylévající potok Ponávka, drobná venkovská zástavba i honosné šlechtické zahrady, získalo na svém významu zejména po bourání městských hradeb a následnou snahou propojit centrum Brna s okolní zástavbou. Někdejší ulici tak na sklonku padesátých let 19. století nahradila nově vytýčená široká třída, na níž začaly vznikat první nájemní domy. Vývoj ulice, nesoucí jméno vládnoucího císaře byl dlouhý a složitý, takže se v něm projevilo několik vzájemně se prolínajících architektonických stylů.

Jednou z nejstarších dochovaných budov na ulici Milady Horákové je rozsáhlý, stroze působící neoklasicistní nájemní dům vystavěný v šedesátých letech 19. století stavebním podnikatelem Antonem Sehnalem. V jeho blízkosti byl však přibližně ve stejné době budován i okázalý palác Vincenze Flesche, navržený v historizujícím stylu „okružních tříd“ předním vídeňským architektem Heinrichem von Ferstlem. „Karneval stylů“ probíhal na ulici po celé 19. století a výrazně se zde projevil ještě na začátku 20. století, kdy na byla Merhautově vybudována skupina nájemních domů s neorenesančními fasádami od brněnského architekta Vladimíra Fischera. Ve stejné době se ovšem v dolní části ulice stavěly elegantní budovy inspirované vídeňskou secesí, zejména pak Okresní nemocenská pokladna architekta Huberta Gessnera z let 1903–1904, patřící dodnes k umělecky nejhodnotnějším stavbám v Brně. Významné architektonické realizace vznikaly na ulicích Milady Horákové a Merhautova také v meziválečném období, kdy Brnu vládl funkcionalismus. Nedaleko nájemních domů architektů Zikmunda Kerekese, Endreho Steinera, Jana Haase a Zoltána Egriho zde roku 1936 navrhl zaměstnanec projekční kanceláře brněnského stavebního úřadu Josef Polášek budovu Městské odborné školy pro ženská povolání Charlotty Masarykové. Patrně nejzajímavější stavbou z tohoto období je však rozsáhlý nájemní dům družstva Freundschaft, vycházející z typu bytových bloků s dvory, realizovaných sociálnědemokratickou radou města Vídně. Spolu se Zikmundem Keresem jej projektoval poněkud zapomenutý architekt brněnského funkcionalismu a oběť holocaustu Heinrich Blum, jehož realizace patří k tomu nejlepšímu, co v Brně třicátých let vzniklo. Časovou osu portrétu ulice Milady Horákové – Merhautovy pak zakončuje bytový dům Moravských elektrotechnických závodů z přelomu padesátých a šedesátých let 20. století, navržený Luborem Lacinou.

Rozsahem nevelká publikace je kromě informací o dějinách ulice a jednotlivých realizacích doplněna často poprvé publikovanými vedutami, plány a historickými fotografiemi, díky nimž už nebude procházka ulicí nikdy taková jako před tím. Mimořádně kvalitní počin odborných pracovníků Národního památkového ústavu můžete získat zdarma v sídle instituce na náměstí Svobody 8.