Byla postavena ve 2. polovině 19. století na starších základech klasicistní synagogy z počátku 19. století, těžce poškozené požárem. Za autora projektu starší klasicistní stavby je udáván pacovský stavitel a tesařský mistr Tomáš Polívka, autor novorománské přestavby je neznámý. Synagoga byla užívána k bohoslužebným účelům do podzimu 1941, kdy byly uzavřeny všechny synagogy v Protektorátu Čechy a Morava. Následně docházelo ke střídání majitelů a až do počátku 90. let 20. století byla využívána jako sklad, dílna či balírna. V roce 2017 vznikl spolek Tikkun Pacov, který hodlá synagogu zrenovovat a navrátit do veřejného prostoru jako dějiště kulturně-vzdělávacích akcí.
„Synagoga v Pacově tvoří spolu s židovským hřbitovem jediný hmatatelný doklad existence již zaniklé místní židovské komunity. Je také hodnotným příkladem novorománské maloměstské synagogy“, konstatuje ředitel územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu v Telči Pavel Macků.  

Rozkládá se v těsném sousedství kostela Jména Ježíš a bývalé jezuitské koleje. Vyplňuje prostor vnitrobloku mezi náměstím Zachariáše z Hradce a ulicí Seminářská a zároveň odděluje obytné domy od zázemí Tovaryšstva Ježíšova. Urbanisticky významná zatravněná a doposud nezastavěná plocha vnitrobloku je historicky spjata s jezuitským řádem a zejména s bývalým jezuitským gymnáziem, s nímž tvoří integrální součást. Uzavřená plocha sloužící jako relaxační prostor byla historicky zcela nedílnou a důležitou součástí většiny školních i jezuitských zařízení. 
„Zahrada s přístupovým kamenným schodištěm a vysokou ohradní zdí s brankou tvoří zajímavý příklad a doklad vývoje veřejného prostranství, školního zázemí i přirozené protipožární bariéry“ doplňuje ředitel územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu v Telči Pavel Macků.

V prvním čtvrtletí roku 2020 se součástí areálu staly stavby bývalé márnice postavené v empírovém slohu, renesanční kostnice a plocha bývalého hřbitova s ohrazením, což přispělo k jeho ucelenosti a zhodnocení stávajícího souboru památkově chráněných staveb. Všechny stavby zároveň dokumentují postupný stavební vývoj areálu a vytvářejí urbanisticky cennou dominantu obce.
„Z hlediska stavebního i architektonického pojetí se jedná o významný soubor sakrálních a církevních staveb, který nemá v širokém regionu obdoby“, shrnuje ředitel územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu v Telči Pavel Macků. 

Budova renesanční kostnice se do dnešních dnů – zejména v úrovni přízemí – dochovala v původní nezměněné podobě z doby výstavby. Zachována je dvojice štěrbinových oken, vstupní otvor osazený historickou dveřní výplní, trámový strop či hrubě utahované renesanční omítky. Celý areál farního kostela je dnes ohrazen poměrně neobvykle dřevěným plaňkovým plotem osazeným do kamenných plotových sloupků. Součástí areálu je také kamenný kříž a pomník obětem I. světové války.

Celý poutní areál je  kompaktním celkem s jasně komponovanými pravidly barokního stavitelství, kdy sakrální stavba představuje centrální bod, kolem něhož se nachází částečný věnec ambitů doplněný budovami s přímým vztahem k poutní svatyni, přičemž všechny navazující stavby přirozeně uzavírají poutní areál. Nově prohlášené stavby byly ve své zděné podobě vystavěny nejpozději v 1. polovině 19. století, jak dokládá zákres stabilního katastru z roku 1829.
„Soubor budov na Křemešníku vykazuje značné urbanisticko-kompoziční, symbolické, duchovní i historické hodnoty odrážející postupný vývoj poutního místa“, dodává ředitel územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu v Telči Pavel Macků.

Jednoduchý kamenný mostek, který je situován poblíž silnice II. třídy č. 602, překlenuje  Henčovský potok. Masivní neomítaný most s nízkým mostním otvorem a s omítanou valenou klenbou je vystavěn z hrubě opracovaného vyspárovaného lomového kamene. Vznikl v letech 1783–1785 jako součást vybavenosti budované císařské silnice spojující Jihlavu s Brnem, o jejíž výstavbě, jako jedné z nejstarších a nejdůležitějších tuzemských silnic,  rozhodla již Marie Terezie. Kolem roku 1938 byla však silnice v několika nebezpečných serpentinách přeložena a narovnána a most včetně původního úseku silnice tak ztratil svůj význam. 

Historický kamenný most představuje zajímavou technickou památku dokládající vývoj mostního stavitelství v raném novověku. Svou hmotou, provedením a materiálem citlivě zapadá do svého prostředí a je tak zároveň příkladem řemeslné zručnosti a estetického cítění našich předků. „I když svým technickým provedením nepřesahuje regionální význam, z historického hlediska je velmi cenným dokladem průběhu původního trasování jedné z nejstarších tuzemských silnic, neboť se díky přeložce uchoval v autentické podobě“, konstatuje ředitel územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu v Telči Pavel Macků. 

Na centrálním kříži se nachází figura ukřižovaného Krista, po obou stranách jsou další dva samostatně stojící kříže s dynamicky vyobrazenými figurami ukřižovaných zločinců. Všechny kříže jsou vytesané z jednoho kusu pískovce, každý je osazen na vlastním, shodně komponovaném žulovém hranolovém podstavci, s nápisovou deskou na přední straně. Nápisy na deskách jsou zvýrazněny černou barvou. 

Zajímavostí je, že v Hrotovicích se dochoval poměrně vysoký počet sochařských děl. K těm nejcennějším patří barokní sochy šesti světců volně rozmístěné v intravilánu obce, které jsou také památkově chráněné.

„Detailně propracované sousoší Kalvárie od neznámého umělce, které roku 1898 nechal postavit místní mlynář, vykazuje vysoké uměleckořemeslné kvality a je hodnotným příkladem drobné památky spojené s křesťanským kultem“, konstatuje Ing. Marie Fuňáková z územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu v Telči. Sousoší také významně dotváří a obohacuje intravilán obce v blízkosti památkově chráněného zámku a představuje hodnotnou ukázku lidové zbožnosti a projevu tvůrčích schopností člověka.

„Dům čp. 64 je nedílnou součástí svébytné historické zástavby židovského města a představuje hodnotný doklad historického vývoje, životního způsobu a prostředí židovské komunity v Třebíči“, doplňuje Ing. Marie Fuňáková z územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu v Telči.
Dům je svým dispozičním uspořádáním a malebnými zákoutími typickým představitelem židovské zástavby. Částečně podsklepený objekt se zbytky klasicistní fasády se navíc dochoval ve značně autentickém stavu s velkým množstvím zajímavých stavebních a řemeslných prvků a archaických detailů. V objektu se nachází i řada hodnotných konstrukcí, dále např. dvojice nad sebou situovaných prevétů, dvojice bývalých černých kuchyní s vestavěným komínovým tělesem, schodiště, četné niky a vestavěné skříně, klenby, zbytky štukové klasicistní fasády či strop. Cenné je též velké množství dochovaných výplní včetně kovářských a tesařských prvků. Opomenout nelze ani půdní prostor s přístupovým schodištěm a krovem nezatíženým adaptací podkroví.
Kulturně historická hodnota domu spočívá zejména v jeho zasazení do urbanistické struktury, ve vnitřní dispozici, drobných zákoutích, celkovém objemu a hmotě, která odráží všechny vývojové vrstvy včetně úpravy ze 30. let 20. století. 
„Vnitřní dispozice domu navíc dobře dokumentuje specifické aspekty života židovské minority a dochované výplně včetně kování a dalších řemeslných detailů dotvářejí jeho ucelený ráz a neopakovatelný genius loci“, dodává Fuňáková.

„Historická, architektonická a památková hodnota kovárny ve Věžnici spočívá v jejím stáří, autenticitě dochovaných prvků, původní dispozici, vícevrstevnatém stavebním vývoji a také ve spojení řemeslného provozu s funkcí venkovské zvonice“ shrnuje Miloslav Záškoda z telčského pracoviště Národního památkového ústavu, který se na prohlášení kulturní památky podílel. 
Při vědomí existence zvonu, jenž je v majetku a opatrování obce, se jedná o unikátní historický celek. K nejzajímavějším dochovaným prvkům patří vedle zvonice a celé její konstrukce také datovaný krov, okenní výplně snad z konce 19. století, klenutý sklep, relikty architektonického členění fasády a kromě toho původní dispozice spojující obytný, hospodářský a výrobní účel objektu. Tou nejcennější částí je však vlastní kovářská dílna s částečně zachovaným původním vybavením (zděné těleso výhně s otvorem pro připojení měchu a kónickým ústím komína, nika s policemi na nářadí a masivní ponk). 
 „Kovárna ve Věžnici představuje unikátní a typově zajímavou stavbu, která svědčí o provozu dřívější řemeslnické činnosti, tedy i o způsobu života našich předků. Zároveň reprezentuje regionální lidové stavitelství druhé poloviny 19. století“ dodává Záškoda.

Trojkřídlá budova byla součástí rozsáhlého areálu s uzavřeným dvorem, který plnil také funkci přepřahací a mýtné stanice. Hospodářské objekty (stáje, kočárovna a stodoly) se však nedochovaly. 
Historie klasicistní stavby je od počátku svého vzniku spojena s poštovní správou habsburské monarchie a svoji funkci si udržela nepřetržitě více než 170 let. Jedná se o jednu z nejstarších, ale především poslední památkově hodnotnou budovu z někdejšího souboru 21 poštovních stanic na trase dlouhé více než 300 kilometrů. S počtem asi 500 koňů zde c. k. pošta za rok zajišťovala kolem 1250 jízd a přepravila kolem 5000 osob.
„Bývalá poštovní stanice představuje výrazný urbanistický a architektonický prvek připomínající zajímavou historii obce a její významné postavení v druhé polovině 18. století a zejména v první polovině 19. století, kdy došlo k největšímu rozkvětu poštovní i dostavníkové dopravy a kdy císařská silnice z Prahy do Vídně byla jednou z nejvytíženějších dopravních tepen monarchie“, konstatuje ředitel územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu v Telči Pavel Macků.
Objekt si i přes některé nevhodné stavební úpravy a modernizace zachoval klasicistní charakter, hodnotné historické stavební konstrukce i celou řadu cenných řemeslných detailů v interiéru. Nalezneme zde mimo jiné: plackové klenby se štukovými zrcadly, trojramenné skeletové schodiště, kamenné stupně s původní kamennou dlažbou či klasicistní výplně dveří a oken včetně dobového kování.

Objekt byl vystavěn mezi léty 1948–1950 na základě projektu Jiřího Krohy. Budova si do dnešní doby uchovala svoji neporušenou hmotu. Svérázná architektura s atypickou strukturovanou fasádou a pečlivě komponovaným parkově upraveným okolím vytváří důstojné prostředí v kontextu nedalekého pietního místa.
Hodnota stavby netkví pouze v jejím samotném architektonickém ztvárnění, ale v celkové urbanistické koncepci vyplývající z tamějších historických a kulturních událostí. Autor návrhu vybral pro novostavbu kulturního domu přesně takový pozemek, aby její umístění bylo podřízeno ose výhledu z památníku na obec, rodné domy a dějiště válečné tragédie čp. 23, se kterými byly osudy zdejších odbojářů spjaty. Autor návrhu byl významný československý architekt, malíř, scénograf a vysokoškolský pedagog, který v roce 1948 získal titul národního umělce. Zakázka na návrh kulturního domu v Mnichu byla poptána přímo od komunistického ministra zemědělství Julia Ďuriše. Samotné stavební práce pak probíhaly v rámci brigád místního obyvatelstva ve dvouletém plánu.
„Architektonicky hodnotný a do detailu propracovaný reprezentativní objekt vesnického kulturního domu je vývojově, ideově i funkčně spjatý s nedalekým Památníkem slovanského bratrství, díky němuž je většina obce se svým stavebním fondem zahrnuta do ochranného pásma památníku“, konstatuje ředitel územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu v Telči Pavel Macků.
Stavba, která se do dnešních dnů zachovala prakticky v intaktním stavu, navíc představuje snad jedinou Krohovu realizovanou práci podbarvenou surrealismem a oživenou výtvarnými prvky jeho vlastní produkce

Jedná se o jednoduchou stavbu obdélného půdorysu se sedlovou střechou, která vznikla v letech 1903–1904. Stavba je charakteristická celou řadou kvalitně provedených architektonických detailů. 
„Vedlejší drážní objekt v Rozsochách se zachoval v mimořádně autentické podobě. Je reprezentantem kvalitního železničního stavitelství, o čemž svědčí nejen maximální péče o každý detail stavby, ale také množství zdobných či řemeslně provedených architektonických prvků“, konstatuje Miloslav Záškoda z telčského pracoviště Národního památkového ústavu, který se na prohlášení kulturní památky podílel. 
Hodnotné je členění fasád, dveře se zasklenými vitrážemi, úprava dřevěných prvků, dekorativní bedněné štíty, tvarovaná zhlaví trámů či jemná profilace kamenných krakorců. „Objekt svým způsobem obohacuje a doplňuje památkový fond Kraje Vysočina o příklad sice drobné, ale zároveň kvalitní architektury, neboť objekty železničního stavitelství jsou zde zastoupeny jen velmi řídce. Dokládá efektivitu železničního stavitelství i v relativně odlehlých oblastech, aniž by se rezignovalo na kvalitu provedení a reprezentativní funkci veřejně užívaných staveb“, dodává Záškoda.
Do budoucna může tento vedlejší objekt s toaletami tvořit atraktivní prvek lokální trati Žďár nad Sázavou – Tišnov, podpořit zájem o železniční turistiku a zachovat genius loci železniční stanice v Rozsochách.