V 70. či 80. letech 19. století byl dům zakoupen židovskou obcí. Následně zde byla zřízena židovsko-německá škola a byt rabína, který na škole vyučoval. Školu navštěvovalo počátkem 80. let 19. století, kdy byla židovská komunita v Pacově na svém vrcholu, téměř 50 žáků. Postupně počet klesal a škola byla zrušena v prvním desetiletí 20. století. Rodina posledního Pacovského rabína Natana Guttmanna obývala dům do roku 1942. Ve druhé polovině 20. století došlo ke stavební úpravě domu na čtyři bytové jednotky, nicméně původní dispozice s klenutým přízemím zůstala zachována. V současnosti je objekt vyklizen a slouží k občasným výstavám a aktivitám spolku Tikkun Pacov, z. s., který pečuje o židovské památky v Pacově a dlouhodobě usiluje o jejich obnovu. Vedle aktuálně probíhající památkové obnovy více než půlstoletí zdevastované pacovské synagogy bude citlivá rehabilitace rabínského domu v Pacově dalším z významných počinů tohoto spolku.

„Bývalý rabínský dům má hodnoty jak urbanistické, architektonické a historické, tak symbolické. Můžeme ho chápat jako prvek doplňující soubor židovských památek připomínající dějiny židovské menšiny v Pacově a životy občanů spojených s tragédií holokaustu, ale i jako svébytný památkově hodnotný objekt“, konstatuje ředitel územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu v Telči Libor Karásek.

V roce 1939 byla synagoga prodána Českobratrské církvi evangelické ve Vilémově s podmínkou zachování duchovního rozměru budovy a možností konat zde nadále bohoslužby. Židovská obec v Habrech zanikla v roce 1942 deportací většiny členů do Terezína. V roce 1968 byl schválen a následně zrealizován projekt na přestavbu bývalé synagogy na kino. V roce 2024 převzal budovu od Židovské obce v Praze do svého vlastnictví spolek Habry z. s., který plánuje využít bývalou synagogu jako kulturní centrum s připomínkou historie židovské komunity v Habrech a okolí.

Haberská synagoga byla výrazně poznamenána radikálními stavebními zásahy v 60. letech minulého století, kdy byla adaptována na kino. Ačkoli zde stavebních památkových hodnot nenalezneme velké množství, budova si i nadále zachovala svou původní hmotu a je důležitým historickým prvkem v urbanistické struktuře města. Navíc objekty připomínající existenci židovské komunity na našem území jsou specifickou kategorií památek, které vedle kvalit materiálních mají pro společnost i význam symbolický. Autenticita těchto památek byla často v minulosti potlačena, přesto pak po rekonstrukci bývají prezentovány jako unikátní doklady kulturního dědictví, včetně procesu jejich záchrany, a těší se zájmu veřejnosti (např. synagoga v Nové Cerekvi, synagoga v Polné či synagoga v Úštěku, obnovené v rámci projektu Deset hvězd).
„Klasicistní synagoga v Habrech bývala po několik generací přirozeným centrem náboženského, kulturního a společenského života zdejší židovské minority, jejíž přítomnost je v trhovém městečku Habry doložena již ve 14. století. Spolu s nedalekým židovským hřbitovem se jedná o významnou architektonickou, urbanistickou a kulturně-historickou upomínku existence během druhé světové války násilně zaniklé a prakticky v úplnosti vyhlazené domácí komunity“, je uvedeno v rozhodnutí Ministerstva kultury ČR. 

„Jedná se o urbanisticky velice hodnotnou venkovskou usedlost s řadou autentických stavebních konstrukcí, prvků a detailů a se zbytky ojediněle dochované štukové výzdoby se švabachovými nápisy dokládajícími historii německého jazykového ostrova“, konstatuje ředitel územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu v Telči Libor Karásek.
 
Obytný dům, jako nejstarší část usedlosti, je bezesporu nejcennější. Svou poměrně autenticky dochovanou dispozicí, dochovaným krovem, klenbami, schody a obvodovými zdmi s omítkovými souvrstvími dává dobrou příležitost pro stavebněhistorický průzkum a bližší poznání stavebního vývoje obytného domu v této lokalitě. Ostatní mladší objekty mají hodnotu především jako celek, který nám dává představu o podobě venkovské usedlosti z období 20. let 20. století. 

Přízemní stavba na obdélném půdorysu se otvírá k jihu dvěma vysokými zaklenutými vstupy. Tyto jediné otvory v mohutném kamenném zdivu umožňovaly vjet lovcům na koni až dovnitř, kde se věšela ulovená zvěř. Vápenice sloužila zároveň k odpočinku a občerstvení lovců. Byla zde i krásná vyhlídka na zámeček na Vlčím Kopci. Mezi architektonické zdobné prvky patří mohutná korunní římsa či ostění vstupů vyskládané z lámaného krystalického vápence místního původu, jehož použití dalo stavbě svůj název. Původně byl objekt ukončen šindelovou stanovou střechou s věžičkou, v níž visel zvon. 
Střecha byla zničena při požáru v roce 1980. 

„Lovecký pavilon Vápenice je architektonicky hodnotným prvkem širší kulturní krajiny s významnou vazbou na další kulturní památky náměšťského panství postavené rodem Haugwitzů. Zajímavý a kvalitně provedený příklad nezvyklé oborní stavby odpovídá představám o romantické krajinotvorbě té doby“, dodává ředitel územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu v Telči Libor Karásek.

Objekt je hodnotnou součástí širšího romantického krajinného areálu tvořeného empírovým loveckým zámečkem na Vlčím Kopci, zříceninou středověkého hradu Lamberk, zříceninou středověkého Sedleckého hradu, panskými hájovnami, soustavou někdejších lesních honiteb, pěších a jezdeckých výletních okruhů, rozhlednou Babylon na Zeleném kopci a drobnými pitoreskními gloriety a přírodními odpočívadly.

Barák sloužil pro ubytování chlapců a mladých mužů přibližně ve věku 14 až 18 let z organizace Hitlerjugend, kteří měli v rámci německé zemědělské služby (Landdienst) pomáhat místním sedlákům při zemědělských pracích. Podobné baráky byly stavěny i v jiných obcích tzv. německého jazykového ostrova, kam byly umísťovány pomocné pracovní síly z Říše s cílem podpořit domácí zemědělskou i jinou výrobu pro potřeby Říše. Objekt se teprve po válce stal součástí školního areálu a z důvodu nedostatečných kapacit začal po drobných úpravách sloužit jako tělocvična. Díky tomuto novému využití zůstal zachován v téměř nezměněné podobě do současnosti a vydává svědectví o složitém historickém vývoji ve 20. století i zdejších národnostních poměrech. Barák sám o sobě není jen monumentem, ale také historickým dokumentem, který by měl být předmětem seriózního bádání, adekvátního využití i vlastní prezentace budoucím generacím.

„Dřevěná budova školní tělocvičny ve Stonařově je výjimečnou stavbou z období druhé světové války, která vykazuje významné architektonické, urbanistické a řemeslné kvality. Vzhledem k tomu, že podobné stavby byly v minulosti demontovány a ničeny, lze její zachování považovat za raritu“, shrnuje ředitel územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu v Telči Libor Karásek.

Navzdory úpravám vnitřní dispozice zůstala budova z velké části zachována v autentickém stavu včetně řady detailů (např. okenní výplně s řemeslnými prvky, okenice ve štítech, celodřevěný plášt, komínová tělesa, krov a střecha s charakteristickými pultovými vikýři). 

Stavebně semknutý soubor s funkčním uspořádáním jednotlivých objektů se svým ojedinělým ztvárněním zcela vymyká tradiční venkovské zástavbě i obvyklým krajovým zvyklostem a ve venkovském prostředí nemá obdoby. Usedlost je unikátní zejména svým patrovým obytným domem s bohatě zdobenými neogotickými fasádami, které svou podobou odpovídají spíše malému zámečku než selské usedlosti. Pozoruhodné jsou i pavlače, které lemují nejen dvorní průčelí obytného domu, ale i dvorní průčelí dvoukřídlého hospodářského objektu. Ojedinělá je i samostatná buňka ohnivzdorné „trezorové“ místnosti, s železnými dveřmi s kukátkem a zamřížovaným oknem s železnými okenicemi.
„Selská usedlost č. p. 36 v Borovnici představuje velmi dobře dochovanou a památkově mimořádně hodnotnou ukázku monumentálně koncipovaného zděného patrového vesnického stavení po polovině 19. století s čtyřstranným uzavřeným dvorem. Je cenným dokladem vývoje bydlení a dokumentuje život a způsob obživy majetnějšího hospodáře v oblasti Žďárských vrchů“, uvedl ředitel územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu v Telči Libor Karásek. 

Představuje také důležitý obraz historického vývoje a urbanistického utváření obce Petrkov. Letos byl doprohlášen soubor těchto objektů: hospodářská přístavba, chlévy, sklep, studna a zahradní domek. Zajímavým objektem je např. původní altán v podobě malého zahradního domku s dochovaným interiérem, který si uprostřed zahrady nechal postavit Bohuslav Reynek v roce 1919 a kde také tvořil. 
„Nově prohlášený soubor staveb v Petrkově je nedílnou součástí celého areálu, jehož památkovou hodnotu tvoří přímý vztah k významnému českému básníku, překladateli, grafiku Bohuslavu Reynkovi“ konstatoval ředitel územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu v Telči Libor Karásek. 
Celý areál je nyní ve správě Památníku národního písemnictví a vzniká v něm Česko-francouzské kulturní centrum. 

Obora nebyla poznamenána žádnými stavebními ani zásadními terénními zásahy v období baroka od druhé poloviny 17. století do konce 18. století a zachovala si svůj přirozený ráz. Po roce 1945 však zanikla a obnovena byla až v roce 2006, ovšem ne ve své původní velikosti. Připomínkou původního vjezdu do obory jsou tzv. Žlutá vrata („Řídelovská brána“), která byla součástí jejího ohrazení. Jedná se o dva zděné omítané pilíře, na jejichž vnitřní straně jsou zachovaná nároží s kovovými závěsy pro umístění dřevěných vrat.  V severním pilíři se navíc dochoval jeden zazděný kamenný sloupek, který tak reprezentuje toto původní oplocení a je ukázkou historického kamenického řemesla. 
„Žlutá vrata představují v lokalitě historického území Roštejnské obory jediný dochovaný autenticky situovaný architektonický prvek a dokládají historickou hranici obory tak, jak je zachycena na mapě z r. 1785“, doplnil ředitel územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu v Telči Libor Karásek.