„Společně s pozemkem, typickými proměnami vlastnictví a různými způsoby užívání poskytuje dům hodnotné svědectví o stavebním a společenském vývoji posledních 100 let při vysokém stupni dochování původních hodnotných prvků z 20. a 30. let minulého století“, konstatuje Ing. Marie Fuňáková z územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu v Telči.

Rozměrná stavba byla s pomocí netypického tvaru střechy, vysokých rizalitů a různorodých výšek korunní římsy umně vkomponována do svažitého terénu v prostředí tehdejšího předměstí. Objekt je spojen se známými osobnostmi většinově německy mluvícího jihlavského podnikatelského prostředí meziválečného období. Architektura se vyznačuje četnými a velmi dobře dochovanými dobovými tvaroslovnými a řemeslnými prvky, jako jsou například okna, dveře, mříže, schodiště, vitráž či táflování. Přestože vily obdobného založení si v průběhu 20. let 20. století pořídilo více jihlavských průmyslníků, míra jejich autentičnosti je od tohoto objektu značně odlišná. Zajímavá a pro svou dobu a místo výjimečně výstižná je zejména technická inovace stavby reprezentovaná úspornou konstrukcí lamelového krovu vyznačující se kýlovitým tvarem střechy. Příznačné jsou i dílčí úpravy původního provozního uspořádání domu realizované novým majitelem již v roce 1932. 

Rodinný dům si nechal podle plánů jihlavského stavitele Emanuela Langa vystavět jihlavský lékárník Dr. PhMr. Richard Inderka v letech 1925–1926. K volbě neobvyklé lamelové konstrukce krovu dodávané vídeňskou firmou Oikos došlo současně se zahájením stavby. Jednalo se o licenčního dodavatele krovu typu Zollbau vyvinutého inženýrem Fritzem Zollingerem v německém Merseburgu. V prostředí Jihlavy byl využit ještě jednou o dva roky později při výstavbě obilního sila na Chlumově ulici. Technickou zajímavostí, která se projevila až ve finálních plánech, je rovněž způsob zdění, který vedl k zeslabení zamýšlených zdí o 7 cm. Podle zvoleného systému Eckert bylo zdivo provedeno s dutinami. Tím mělo při zachování izolačních vlastností dojít k úspoře materiálu a zvýšení rychlosti výstavby. Jednalo se o v Německu vyvinutý úsporný technologický systém licencovaný opavskou inženýrskou společností. V roce 1932 dům od původního majitele zakoupil jihlavský továrník Hans Seidner (nar. 1900), pocházející z rodiny židovského podnikatele Emila Seidnera, zakladatele úspěšné textilní továrny Emil Seidner a spol. Již v roce 1932 se rozhodl pro úpravy domu. Ty však nebyly úplně dokončeny, jelikož se rodina odstěhovala a později emigrovala do zahraničí.
Dům byl postaven jako rodinné sídlo a svou původní funkci si udržel do konce 30. let minulého století. Následně byl pronajímán. Po roce 1948 sloužil potřebám kojeneckého ústavu. Asi od 90. let jej užívala Česká správa sociálního zabezpečení.

„Jedná se o jednoduchou železobetonovou stavbu na čtvercovém půdorysu vycházející z principů funkcionalismu a moderního klasicismu, která se stala místem pravidelných oslav Masarykových narozenin i oslav založení Československé republiky“, konstatuje Marie Fuňáková z oddělení evidence a dokumentace telčského pracoviště Národního památkového ústavu.

Stavbu navrhl a realizoval třebíčský stavitel Jaroslav Herzán, iniciátorem myšlenky byl Okrašlovací spolek, který je významnou složkou třebíčské historie a iniciátorem mnoha krajinotvorných projektů v třebíčském urbanismu. Jižní průčelí zdobí medailon s reliéfem portrétu Masaryka a nápisem T. G. MASARYK 1850–1937. Původně bronzový medailon o průměru jeden metr byl v roce 2012 nahrazen replikou ze syntetické pryskyřice.

Objekt je významným dokladem architektonicky a urbanisticky hodnotné drobné stavby v krajině vystihující život společnosti období 20. a 30. let 20. století.

V letech 1961–1972, kdy zde umělci žili a tvořili, používali k experimentální a prvotní tvorbě i prostory zdí. Na fasádě domu i na zdech obepínajících dvorek tak vzniklo přibližně 13 nástěnných maleb Bohumily Doleželové a několik sgrafit Jiřího Mareše a vtiskli mu tak své jedinečné kouzlo. Z této doby pochází například také okénko v bývalé černé kuchyni či kachlový sporák ve světnici, který je dílem umělců.

„Nenápadný dům, který sám o sobě ukrývá velké množství hodnotných prvků a konstrukcí, tak díky nepravidelně rozmístěným freskám a sgrafitům zdobícím fasádu domu i zdi dvora představuje jedinečnou a pozoruhodnou galerii pod širým nebem“, konstatuje Marie Fuňáková z telčského pracoviště Národního památkového ústavu. 

Bohumila Doleželová (1922–1993), známá pod jménem Míla, byla akademická malířka lidí, lidské společnosti, lidských vztahů, citů a hledání smyslu lidského života. V 50. a 60. letech byly jejím ústředním motivem Romové. V roce 1958 se provdala za grafika Jiřího Mareše (1932–1984) a jejich životní spojení znamenalo vzájemně prospěšný umělecký vliv. Oba umělci se odstěhovali z Prahy na Vysočinu nejprve do opuštěné cihelny u Jihlávky a v roce 1961 do prosté vesnické chaloupky v Klátovci. Právě zde i přes svou největší hmotnou nouzi začíná jejich vrcholné tvůrčí období. Zlom v materiální a existenční krizi nastává až v r. 1966 po souborné výstavě v Galerii Vysočiny v Jihlavě, kde mexický obchodník s obrazy skoupil prakticky celou výstavu paní Míly. Díky tomu následovala pozvání na výstavy v Miami, v Chicagu i Mexiku, kde se vždy setkala s mimořádným úspěchem. Díky tomu si manželé mohli dovolit vlastní dům v Telči, kam se v roce 1972 odstěhovali. Vrcholnými díly Jiřího Mareše, který vytvořil nespočet dřevořezů, litografií i olejomaleb, se stala zejména monumentální sgrafita. Jeho práce na sgrafitu ve Znojmě se ale kvůli pádu ze žebříku stala příčinou jeho předčasného úmrtí, které jeho manželku zasáhlo natolik, že na několik měsíců přestala tvořit. Některá díla paní Míly jsou i veřejně přístupná, např. fresky v jihlavské lékárně či v pražské bývalé vinárně Beograd. Její dílo se ale těší i světové proslulosti a její obrazy visí i v USA, v Mexiku, v Tel Avivu či Paříži. 

Malířka Míla Doleželová prožila v okolí Javořice více než polovinu svého života, posledních dvacet let pak přímo v Telči. Jejím přáním bylo, aby její dílo právě v Telči zůstalo. To se nakonec podařilo a od 17. června 2023 je v telčském Univerzitním centru Masarykovy univerzity otevřena stálá Expozice Míly Doleželové. Představeno je zde dílo této výjimečné umělkyně a také dílo jejího manžela výtvarníka Jiřího Mareše, spolu s jejich životním příběhem ilustrovaným řadou unikátních osobních dokumentů.