Chráněným památkovým územím může být i svébytná krajina, ať už komponovaná, zpravidla s řadou architektonicky cenných staveb, nebo „pouze“ krajina svědčící o formách staletími ověřeného obhospodařování či využívání. Chráněna jsou rovněž místa významných bitev.

Památková péče chrání různou formou historické památky již od 19. století. Až do doby po 2. světové válce však chránila jen jednotlivé stavby. Největším mementem absence plošné památkové ochrany pravděpodobně zůstane rozsáhlá asanace velké části Prahy provedená ke konci 19. století, v rámci které z velké části zanikla malebná židovská čtvrť Josefov a část Starého Města. Památkáři si čím dál více uvědomovali, že památky je třeba chránit včetně jejich okolí, v souvislostech. Sílily proto snahy začít chránit vybraná historická města, v nichž se bez výrazných rušivých zásahů dochovala historická urbanistická struktura i větší počet hodnotných historických budov a městských dominant.  

Vhodná doba nastala paradoxně i v důsledku válečných škod a velkých společenských změn po 2. světové válce. V roce 1950 schválila vláda ČSR program obnovy kulturních památek a mezi nimi i soubor 30 městských památkových rezervací, které měly být v následujícím desetiletí přednostně rekonstruovány. V Královéhradeckém kraji se tehdy jednalo pouze o Nové Město nad Metují a dalším chráněným městem se stal až v roce 1962 Hradec Králové.

Velká většina historických měst však nebyla nadále nijak chráněna, což se postupně negativně projevovalo necitlivými přestavbami a modernizacemi i demolicemi. Některá města ztratila i celé čtvrti nebo dokonce zcela zanikla. Ohrožení nechráněných měst nedostatečnou údržbou i novou, zpravidla panelovou výstavbou, vedlo k tomu, že se od první poloviny 70. let 20. století začal uskutečňovat záměr prohloubit ochranu historických měst. Podle prvního památkového zákona č. 22/1957 Sb., o kulturních památkách, byly totiž chráněny pouze kulturní památky, národní kulturní památky a památkové rezervace. Nové formy ochrany nakonec přinesl památkový zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, který zavedl pojem památková zóna k ochraně měst, vesnic a hodnotných částí kulturní krajiny.

Památkáři usilují o to, aby byl zachován celkový obraz těchto území, měřítka jejich zástavby a také jejich historický charakter. Důraz proto kladou na uchování urbanistické struktury i památkových hodnot zástavby. Cílem památkové péče je chránit architektonické a urbanistické hodnoty historických měst, jejich jedinečnost, napravovat škody z předešlých období a kultivovat jejich vzhled. Používání tradičně řešených oken a dveří či obnovy historických fasád osvědčenými postupy namísto užití současných unifikovaných postupů podporují tradiční řemesla a zachování dovedností našich řemeslníků, předaných jejich předchůdci. Do ulic a náměstí se vrací kamenná dlažba. Památkáři pomáhají městům zvolit správné materiály, vzory a formát dlažeb tak, aby byla zachována nebo obnovena místní tradice a svébytný charakter. V krajině jsou kromě kulturních památek a dalších architektonicky cenných a historicky významných staveb chráněny i ostatní součásti krajinné struktury, jako jsou aleje, rybníky, doklady hospodaření a četné drobné památky, které dohromady utvářejí harmonické prostředí.

Památková území jsou bohatstvím, na které můžeme být právem pyšní, protože moderní památková péče i v celosvětovém měřítku podporuje ochranu celků – a tím i srozumitelnost historického stavebního dědictví.