Kačerov představuje velmi hodnotnou lokalitu. Zastoupeny jsou především přízemní chalupy tzv. východosudetského typu z přelomu 18. a 19. století s chlévní dispozicí, roubenými světnicemi a zděnými zadními částmi, bedněnými štíty a přístavky. Vzácně se zachovaly i detaily okének ve štítu s typickou stříškou a další prvky charakterizující roubenou architekturu Orlických hor. V průběhu druhé poloviny 19. a na počátku 20. století byla řada domů postupně přestavována a rozšiřována, některé domy dostaly dnes již převažující sedlové střechy s vaznicovými krovy na bedněných půdních polopatrech. Některé úpravy (zobytnění podkroví, vložení křížových světniček) mohly snad již souviset s pomalu se rozvíjejícím turistickým ruchem v Orlických horách.

Dochovala se zde řada venkovských domů, často poloroubených, jež jsou dokladem regionální stavební tradice 18., 19. a počátku 20. století. Společně s kostelem sv. Kateřiny, sochařskými díly s náboženskou tematikou a dalšími drobnými technickými stavbami tvoří malebný celek v dobře zachované urbanistické struktuře sídla. Kačerov byl poznamenán poválečným odsunem německého obyvatelstva, kdy téměř beze zbytku zanikla horní část obce. Enkláva drobných domků a chalup v údolí pod kostelem ale naštěstí zůstala z větší části zachována. Poloha vesnice v nádherné krajině podhůří Orlických hor, vedla k přeměně naprosté většiny zachovaných objektů na rekreační. Dlouhodobá stagnace zamezila neregulované nové výstavbě, která poznamenala většinu vesnic v podhůří. Architektonicky umírněné rekreační chaty byly většinou stavěné s citem k místu, některé na místě dřívější zástavby.

Vesnice je poprvé doložena k roku 1577 jako součást rychnovského panství. Historicky se skládala ze dvou relativně svébytných částí, pro které se vžilo (neoficiální) označení „Horní“ a „Dolní Kačerov“. Horní část byla rozložena na svazích nad prameništěm potoka při silnici z Velkého Uhřínova do Zdobnice, dolní v údolí Liberského potoka. Nesporný význam pro dějiny a hospodářský vývoj vesnice měl vznik nových sklářských hutí na rychnovském panství. V osadě Horní Kačerov se nacházela novověká sklárna, která sem byla přenesena v roce 1567 z Kunčiny Vsi a fungovala až do poloviny 17. století. Již v době před třicetiletou válkou byl Kačerov dosti velkou vesnicí s početnou chalupnickou a domkářskou zástavbou a tehdy již Kačerov existoval přibližně ve svém konečném půdorysném rozsahu. 

Chráněno od 9. 6. 2016 opatřením obecné povahy Ministerstva kultury č. 1/2016 o prohlášení památkové zóny Kačerov, obec Zdobnice.

Chráněno od 1. 1. 2005 vyhláškou Ministerstva kultury č. 413/2004 Sb. ze dne 24. 6. 2004 o prohlášení území s historickým prostředím ve vybraných obcích a jejich částech za památkové zóny a určení podmínek pro jejich ochranu.

Chráněno od 1. 1. 2005 vyhláškou Ministerstva kultury č. 413/2004 Sb. ze dne 24. 6. 2004 o prohlášení území s historickým prostředím ve vybraných obcích a jejich částech za památkové zóny a určení podmínek pro jejich ochranu.

Radvanice se nacházejí pod Jestřebími horami východně od Trutnova. Památková zóna nezahrnuje celou obec, ale pouze její část zvanou Horní Radvanice. Páteřní osou historické zástavby je komunikace, při níž se soustředí velmi hodnotný soubor převážně roubených hornických obydlí z přelomu 18. a 19. století.

Podélně orientované dvojdomy mají dvě obytné světnice po obou stranách síně a dvě topeniště. Hospodářská část se vesměs omezuje na komoru, případně na menší chlívek. Štíty jsou jednoduše svisle nebo klasovitě bedněné. V jednom případě má štít sluncový motiv. Dle historických fotografií měla stavení roubenou konstrukci zvnějšku olíčenou vápenným nátěrem. Ty byly bez výjimky ve druhé polovině 20. století odstraněny. Původní krytiny byly z dřevěného štípaného šindele, který na počátku 20. století nahradila asfaltová lepenka. Většina staveb slouží k rekreačním účelům.

Chráněno od 1. 1. 2005 vyhláškou Ministerstva kultury č. 413/2004 Sb. ze dne 24. 6. 2004 o prohlášení území s historickým prostředím ve vybraných obcích a jejich částech za památkové zóny a určení podmínek pro jejich ochranu.

Vznik horské osady Modrý Důl v ledovcovém údolí pod strmým svahem Studniční hory v nadmořské výšce 1050 m souvisí s novověkou dřevařskou kolonizací horských poloh Krkonoš v 16. století. Na osadu Modrý Důl v příkrém kopci navazuje další část památkové zóny lokalita zvaná Studniční Boudy. Dřevaři původem z Alp se na vytěžených mýtinách usadili a začali hospodařit. Chovali hovězí dobytek a kozy. Položili tak základ specifickému budnímu hospodářství.

K charakteristickým znakům zdejší architektury patří přízemní roubené stavby chlévního nebo komorochlévního typu zastřešené sedlovými střechami s šindelovou krytinou. Šindel se používal i na štíty. Souměrnost domů narušují bedněné dřevníky obíhající zadní hospodářskou část stavení ze dvou stran a kamenné klenuté mléčné sklepy vystupující z půdorysu domu směrem proti svahu. Nad nimi jsou velké seníkové vikýře se sedlovými nebo valbovými střechami, které sloužily k pohodlnému ukládání sena na půdu a později i jako menší dílny. Na přelomu 19. a 20. století nalezli horalé důležitý zdroj obživy ve stále rostoucím turismu v podobě pronajímání pokojů letním hostům. K tomuto účelu navyšovali své chalupy o bedněná polopatra a nad stření částí domu zřizovali sedlové vikýře. K ubytování byly upravovány i seníkové vikýře. Důkazem toho je např. stavení čp. 102 s hostinskými pokoji s vnitřním vodorovným fošnovým obkladem a dokonce s původním nábytkovým vybavením.

Chráněno od 1. 1. 2005 vyhláškou Ministerstva kultury č. 413/2004 Sb. ze dne 24. 6. 2004 o prohlášení území s historickým prostředím ve vybraných obcích a jejich částech za památkové zóny a určení podmínek pro jejich ochranu.

Chráněno od 1. 1. 2005 vyhláškou Ministerstva kultury č. 413/2004 Sb. ze dne 24. 6. 2004 o prohlášení území s historickým prostředím ve vybraných obcích a jejich částech za památkové zóny a určení podmínek pro jejich ochranu.

Chráněno od 1. 1. 2005 vyhláškou Ministerstva kultury č. 413/2004 Sb. ze dne 24. 6. 2004 o prohlášení území s historickým prostředím ve vybraných obcích a jejich částech za památkové zóny a určení podmínek pro jejich ochranu. 

Skalka leží na pomezí Náchodska a Trutnovska v malebném místě uprostřed krásné přírody chráněné krajinné oblasti Broumovsko zhruba 7 km severozápadně od Police nad Metují. Zástavba je soustředěna v údolí podél potoka Vlásenka v rozvolněné struktuře typické pro vesnice v tomto regionu. Nahoře na terénní hraně levé strany údolí se nacházely selské dvory, v úzkém údolí pak drobnější stavení domkářů, řemeslníků, hostinských a obchodníků. Kromě zemědělství se obyvatelé Skalky věnovali také domácímu tkalcovství, později dojížděli za prací do okolních tkalcoven, tíren a pazderen. Téměř všichni obyvatelé byli německé národnosti a v letech 1945–1946 museli až na 20 osob Skalku opustit.

Z původní zástavby se zachovala pouze část, po odsunu byly domy postupně likvidovány, zbývající dnes již slouží většinou jako rekreační objekty; i tak ale patří mezi nejlépe dochované v kraji. Jedná se o přízemní drobnější domy z přelomu 18. a 19. století s roubenými světnicemi a zděnými hospodářskými částmi zastřešené sedlovými střechami vesměs s eternitovými krytinami. Původní krytinou byly slaměné došky. Domy mají bedněné štíty tzv. slezského typu často s německými nápisy. V obci se dochovalo několik kamenných křížů, které patrně většinou vytvořil zdejší kamenický mistr Watzke. Pomník padlým byl postaven v roce 1934 a patří k nejcennějším v regionu.

Chráněno od 1. 1. 2005 vyhláškou Ministerstva kultury č. 413/2004 Sb. ze dne 24. 6. 2004 o prohlášení území s historickým prostředím ve vybraných obcích a jejich částech za památkové zóny a určení podmínek pro jejich ochranu.

Štidla je malá obec krčící se v údolíčku mezi lesy asi 8 km jihozápadně od Jičína. V písemných pramenech se prvně připomíná v roce 1383 jako součást velišského panství. Od roku 1635 byla v majetku rodu Schliků, v jejichž držení byla ves až do 19. století.

Zástavba je soustředěna kolem nepravidelně tvarované návsi. Zastoupeny jsou hospodářské usedlosti s přízemními omítanými nebo vápnem olíčenými roubenými obytnými domy z konce 18. a počátku 19. století se sedlovými střechami a mladšími vaznicovými krovy a bedněnými polopatry. Pouze jediný dům patří k okruhu soboteckých patrových roubených pavlačových domů. Zachovány jsou i stavby hospodářské, zejména roubené patrové špýchary s pavlačemi a typickou dvojicí sdružených portálů do komor, které jsou vrcholnou ukázkou tesařského řemesla. V zahradách lze stále nalézt i sušárny ovoce. Z nich vyniká sušárna zděná z pískovcových jemně opracovaných kvádrů z roku 1858 s kompletním vybavením. Stodoly jsou většinou pilířové, v jednom případě se zachovala stodola roubená. Výraz sídla na návsi doplňuje empírová kaplička s věžními hodinami s ciferníky a historickým hodinovým strojem, socha Ukřižování, transformátor a menší rybníček obklopený vzrostlými stromy.

Chráněno od 1. 1. 2005 vyhláškou Ministerstva kultury č. 413/2004 Sb. ze dne 24. 6. 2004 o prohlášení území s historickým prostředím ve vybraných obcích a jejich částech za památkové zóny a určení podmínek pro jejich ochranu.

Vysočany se nacházejí na výrazné vyvýšenině, asi 1 km jižním směrem od města Nový Bydžov. Jedná se o příklad středověké vsi s velmi volným a geometricky neorganizovaným průběhem obou front zástavby. Nejvýznamnější stavbou ve Vysočanech je roubený kostel sv. Markéty z konce 17. století s dřevěnou vzpěradlovou zvonicí a bedněným zvonovým patrem. Kostel je dokladem přetrvávání gotické tradice i v barokní době. Cenný soubor lidové architektury tvoří i další dochovaná zástavba sídla s přízemními roubenými nebo zděnými obytnými domy. Roubené domy pocházejí z přelomu 18. a 19. století, některé byly později opatřeny štukovými omítkami s bosovanými pilastry v nárožích nebo alespoň olíčeny vápennými nátěry. U několika se dochovaly hodnotné a dekorativně skládané lomenice. Výraz obce dotváří zachovalá laťková oplocení se zdobnými kamennými nebo zděnými sloupky vstupních branek a vjezdových svisle bedněných vrat segmentového tvaru.

Chráněno od 1. 1. 2005 vyhláškou Ministerstva kultury č. 413/2004 Sb. ze dne 24. 6. 2004 o prohlášení území s historickým prostředím ve vybraných obcích a jejich částech za památkové zóny a určení podmínek pro jejich ochranu.

Chráněno od 1. 1. 2005 vyhláškou Ministerstva kultury č. 413/2004 Sb. ze dne 24. 6. 2004 o prohlášení území s historickým prostředím ve vybraných obcích a jejich částech za památkové zóny a určení podmínek pro jejich ochranu.

Chráněno od 1. 9. 2003 vyhláškou Ministerstva kultury č. 108/2003 Sb. ze dne 1. 4. 2003 o prohlášení území s historickým prostředím ve vybraných městech a obcích za památkové zóny a určování podmínek pro jejich ochranu.

Chráněno od 1. 9. 2003 vyhláškou Ministerstva kultury č. 108/2003 Sb. ze dne 1. 4. 2003 o prohlášení území s historickým prostředím ve vybraných městech a obcích za památkové zóny a určování podmínek pro jejich ochranu.

Chráněno od 1. 9. 2003 vyhláškou Ministerstva kultury č. 108/2003 Sb. ze dne 1. 4. 2003 o prohlášení území s historickým prostředím ve vybraných městech a obcích za památkové zóny a určování podmínek pro jejich ochranu.

Chráněno od 1. 9. 2003 vyhláškou Ministertva kultury č. 108/2003 Sb. ze dne 1. 4. 2003 o prohlášení území s historickým prostředím ve vybraných městech a obcích za památkové zóny a určování podmínek pro jejich ochranu.

Chráněno od 1. 9. 2003 vyhláškou Ministerstva kultury č. 108/2003 Sb. ze dne 1. 4. 2003 o prohlášení území s historickým prostředím ve vybraných městech a obcích za památkové zóny a určování podmínek pro jejich ochranu.

Chráněno od 1. 9. 2003 vyhláškou Ministerstva kultury č. 108/2003 Sb. ze dne 1. 4. 2003 o prohlášení území s historickým prostředím ve vybraných městech a obcích za památkové zóny a určování podmínek pro jejich ochranu.

Chráněno od 1. 9. 2003 vyhláškou Ministerstva kultury č. 108/2003 Sb. ze dne 1. 4. 2003 o prohlášení území s historickým prostředím ve vybraných městech a obcích za památkové zóny a určování podmínek pro jejich ochranu.

Chráněno od 1. 7. 1996 vyhláškou Ministerstva kultury č. 208/1996 Sb. ze dne 1. 7. 1996 o prohlášení území vybraných částí krajinných celků za památkové zóny.

Studeňany jsou nevelkou obcí rozloženou na úpatí návrší Na Vrchách asi 3 km severovýchodně od Jičína. Na dvě části je rozděluje potůček Trnávka. Bývalé hospodářské usedlosti se štítově orientovanými obytnými domy jsou situovány nepravidelně po obou stranách hlavní průjezdní komunikace. Ve Studeňanech se zachoval unikátní soubor roubených stavení z poslední třetiny 18. století s trojdílnou dispozicí komorového typu a bohatými zdobně vyřezávanými lomenicemi a pískovcovými stavebními prvky. Mezi nimi vyniká štít domu čp. 9 se záklopovým nápisovým prknem. Některé domy doplňují přízemní roubené sýpky. Dvory uzavírají zděné pilířové nebo i roubené stodoly. Při usedlosti čp. 36 se dochovala roubená sušárna ovoce. Mladší zděná zástavba si až na několik staveb z druhé poloviny 20. století udržela výraz svých předchůdců.

V pomyslném centru sídla je barokní kaplička Panny Marie z roku 1713 s cibulovitou střechou se sanktusníkem. Z technických staveb lze uvést kovárnu vybavenou zděným ohništěm s otevřeným komínem.

Chráněno od 22. 9. 1995 vyhláškou Ministerstva kultury č. 249/1995 Sb. ze dne 22. 9. 1995 o prohlášení území historických jader vybraných obcí a jejich částí za památkové zóny.

Nové Smrkovice představují velmi zachovalou raabizační vesnici ze závěru 70. let 18. století. Půdorysně se jedná o ulicový typ s oboustrannou a typizovanou přízemní roubenou zástavbou spadající do široké oblasti českého polabského domu. Většina domů pochází pravděpodobně již z doby založení vsi. Architektonická tvář domů je však většinou dílem druhé poloviny 19. a počátku 20. století. Domy jsou velmi protáhlého půdorysu s trojprostorovým uspořádáním komorového typu a navazujícími chlévy přístupnými samostatně ze dvora. Vesměs byly nastavěny o bedněná půdní polopatra a mají vaznicové krovy, některé byly přezděny. Zděné jsou již také hospodářské části. Dvory uzavírají mohutné pilířové stodoly. Akcent pravidelné vsi tvoří dřevěná sloupová zvonička, socha sv. Jana Nepomuckého s vročením 1720 a pomník obětem první světové války s bustou T. G. Masaryka. Výraz dotvářejí vzrostlé stromy na návsi. V roce 1995 byly Nové Smrkovice jako příklad velmi dobře dochované rané raabizační vesnice a pro své urbanistické a architektonické hodnoty prohlášeny za vesnickou památkovou zónu.

Chráněno od 22. 9. 1995 vyhláškou Ministerstva kultury č. 249/1995 Sb. ze dne 22. 9. 1995 o prohlášení území historických jader vybraných obcí a jejich částí za památkové zóny.

Karlov, v písemných pramenech prvně připomínaný k roku 1386, se nachází na samé hranici Královéhradeckého a Libereckého kraje, asi 3 km severním směrem od Staré Paky. Při dolním konci Karlova se nachází areál zděné budovy Vítova vodního mlýna z roku 1892, který nahradil starší, pravděpodobně roubenou, stavbu z poslední čtvrtiny 18. století. Nejhodnotnější a nejstarší stavby pocházejí z doby od konce 18. do poloviny 19. století, jsou roubené s velmi zdobně provedenými lomenicemi dělenými vodorovně do několika střídavě skládaných pásů, doplněných vyřezávanými lištami a římsičkami, jedny z nejbohatších v Čechách. Tyto stavby doplňují mladší zděná stavení z přelomu 19. a 20. století. Mezi nejpozoruhodnější stavby patří roubený dům čp. 24 z poslední čtvrtiny 18. století s poměrně vysokou světnicí a hambalkovým krovem s ležatou stolicí, která není pro lidové stavby příliš typická. Také lomenice a další tesařské a truhlářské prvky tohoto domu náleží k nejpěknějším, a to nejen v Karlově.

Chráněno od 22. 9. 1995 vyhláškou Ministerstva kultury č. 249/1995 Sb. ze dne 22. 9. 1995 o prohlášení území historických jader vybraných obcí a jejich částí za památkové zóny.

Přesné datum založení města Vrchlabí není známé; první známý písemný údaj, který se váže k Vrchlabí, je z roku 1359, avšak Vrchlabí bylo založeno zcela jistě již dříve, na přelomu 13. a 14. století, kdy probíhala již pokročilá kolonizace krkonošského pomezí. Vrchlabí bylo založeno v údolí řeky Labe, v místech, kde se sevřené údolí otvírá do podhůří.  V roce 1533 kupuje celé panství Kryštof Gendorf z Gendorfu, jenž pro Vrchlabí vymohl na císaři Ferdinandovi I. udělení městských práv a znaku, díky čemuž se zde mohli usazovat řemeslníci, mohly zde být konány trhy.  

Gendorf rozvinul hornické a hutní podnikání v Krkonoších ve velkém měřítku, ve Vrchlabí vybudoval největší železárny té doby v Čechách. Podnik takových rozměrů přiváděl do oblasti velké množství odborníků, zejména z alpských zemí, ze Slezska a Míšeňska, takže Vrchlabí se stalo městem s německým rázem. Gendorf dal také městu nové německé jméno – Hohenelbe. Od poloviny 50. let 16. století máme ve Vrchlabí doloženy první řemeslnické cechy. V roce 1546 městečko čítalo 40 domů, kostel, školu, chorobinec, pivovar, lázeň a v tomto roce také byla dokončena první fáze výstavby nového renesančního zámku, který Gendorf nechal postavit vedle staré tvrze. Od 16. století se zde začal zpracovávat len a tkalcovství mělo pro rozvoj města velký význam. Tkalcovský cech byl založen v roce 1590 a právě období 80. let a počátku 90. let 16. století je dobou největšího růstu města. Rekatolizace je ve Vrchlabí spojena se jménem hraběte Pavla Morzina, který pozval do města v roce 1638 jezuitské misionáře z Jičína. Již v roce 1853 získalo město statut svobodného města. Stavební rozvoj města Vrchlabí v druhé polovině 19. století a v první třetině 20. století je těsně spjat s rozvojem textilního průmyslu ve městě a jeho okolí, kdy došlo k výstavbě několika továrních objektů na zpracování lnu a bavlny.

Stavební činnost v druhé polovině 19. století rostla a ve městě Vrchlabí došlo k zásadní proměně hlavní ulice a dnešního náměstí Míru. Přízemní, štítově orientované domy ustoupily patrovým domům s podélnou orientací hřebene střechy, avšak dodnes se několik dřevěných domů s bedněnými štíty zachovalo – nejvýznamnější jsou tzv. stará radnice čp. 210 na náměstí Míru z 16. století nebo dům U sedmi lomenic, který je hodnotným dokladem lidové architektury ve městě. Významnými památkami města Vrchlabí jsou renesanční zámek se zámeckým parkem a barokní komplex bývalého augustiánského kláštera. Na konci 19. století doplnily klasicistní architekturu historizující slohy, zejména novorenesance, jejichž nejvýznamnějším zástupcem se stala stavba měšťanské školy a spořitelny na náměstí Míru, v novogotickém slohu byl postaven v roce 1889 kostel sv. Vavřince a hraběcí hrobka Morzinů v rozšířeném zámeckém parku. Také pod vlivem secese vzniklo ve Vrchlabí několik budov – především domy čp. 105 a 106 v Nádražní ulici, evangelická modlitebna z roku 1900, objekt kulturního domu Střelnice, ukázkou dekorativní secese je bývalá Erbenova kartonážka ve Vančurově ulici. Secesní je také většina vil v Hálkově ulici. Unikátní je městský hřbitov s množstvím dochovaných hrobek.

V průběhu 20. století město Vrchlabí téměř ztratilo svůj výraz podhorského městečka, urbanisticky i architektonicky bylo formováno rozvojem turistického průmyslu. Přesto však návštěvníka oslovuje pestrou směsí architektury 19. a 20. století promísené s pozůstatky drobnější starší dřevěné zástavby a přiléhajícím zámkem obklopeným volným parkem. Právě v syntéze starších a mladších vrstev zástavby, doposud respektující ulicový charakter města, drobnějších industriálních staveb a navazujícího zámeckého areálu a bývalého augustiniánského kláštera spočívají památkové hodnoty Vrchlabí, pro které je centrum města chráněno formou městské památkové zóny.

V letech 2012–2013 byla příkladně obnovena tzv. stará radnice čp. 210 na náměstí Míru, přičemž se podařilo zachránit velké množství autentických dřevěných konstrukcí roubeného patra a cenný malovaný trámový strop. Z dalších prací je nezbytné zmínit obnovu tří hrobek na městském hřbitově – novorománskou hrobku rodiny Kostial, klasicistní hrobku rodiny Rotter a novogotickou hrobku rodiny Jerije, jejíž stav byl před zahájením obnovy zcela havarijní – a také obnovu bývalé kartounky čp. 407, která je nyní využívána jako divadelní klub.

Ve Vrchlabí se tak postupně daří, i díky čtvrtstoletí plošné památkové ochrany, zachraňovat hodnotné památkové stavby a kultivovat vzhled historického jádra města.

Chráněno od 1. 11. 1990 vyhláškou Východočeského krajského národního výboru ze dne 17. 10. 1990 o prohlášení památkových zón ve vybraných městech a obcích Východočeského kraje.

Počátky osídlení města Trutnova souvisí pravděpodobně se vznikem obchodní zemské stezky ve 12. století, kolem níž byla zakládána stanoviště stráží a později i osady. Slovanské osídlení postupovalo pozvolna do nitra pralesů, blíž k nejvyšším horám země. Tak byla koncem 12. století v místech dnešního Horního Starého Města u přechodu zemské stezky přes řeku Úpu založena slovanská osada Úpa. Za vlády krále Přemysla Otakara II. zde vzniklo v roce 1277 trutnovské manství. Na začátku 14. století přechází Trutnovsko do vlastnictví českého krále. Intenzívní kolonizaci podpořil i zájem Přemyslovců o objevy nových rudných ložisek a jejich těžbu. Většina kolonistů přicházela na severní i jižní stranu Krkonoš podle přání panovníků z německých zemí. Tím vznikly předpoklady k dlouhému poněmčení těchto oblastí.  V polovině 16. století již polabské lesy nestačily krýt spotřebu dřeva a potřebné dřevo se začalo těžit v královských trutnovských lesích v povodí Velké a Malé Úpy. Práce na splavňování horských toků zdržoval nedostatek odborníků na kácení dřeva a plavbu, takže v 16. století Kryštof z Gendorfu, majitel vrchlabského panství, a císařský trutnovský lesmistr Kašpar Nuss z Riegersdorfu začali povolávat odborníky z Korutan, Štýrska a Tyrol, čímž dali podnět k druhé etapě německé kolonizace středních a východních Krkonoš. Noví osídlenci se přistěhovali roku 1567 a 1591. Nebyli to pouze horníci a hutníci, ale i uhlíři, dřevorubci a hlavně odborníci na plavení dřeva. Místními obyvateli nebyli příliš vítáni, jak o tom svědčí zápisy trutnovského kronikáře Simona Hüttela z roku 1549. Město Trutnov se však stalo důležitým místem, kde se na hrablích splavené dřevo počítalo. Stavební rozvoj města Trutnova v 2. polovině 19. století a v 1. třetině 20. století je těsně spjat s rozvojem textilního průmyslu ve městě a jeho okolí, kdy došlo k výstavbě několika továrních objektů na zpracování lnu, bavlny a později i juty. Trutnov v této době získal měřítko i charakter zástavby, jež dodnes určuje jeho ráz.

Základem dnešního půdorysu historického centra je obdélné náměstí, jež leželo ve středu protáhlého středověkého půdorysu města a bylo spojeno s Pražskou (Horní) bránou na západě a Slezskou (Dolní) bránou na východě dvojicí rovnoběžných ulic vycházejících z rohů náměstí. Přístup k třetí, Horské (Střední), bráně směrem k Hornímu předměstí a Krkonoším zajišťovalo široké prolomení severozápadní strany náměstí při nárožní budově radnice. Tato urbanistická koncepce se dochovala dodnes, s výjimkou protažení dnešní Palackého ulice západním směrem, které vzniklo proražením původní zástavby mezi domy čp. 86 a 88. Dnešní podoba města a velké většiny domů na Krakonošově náměstí a v přilehlých ulicích však pochází z období po roce 1861, kdy bylo téměř celé město zničeno požárem, při kterém byly do základů vypáleny téměř všechny domy ve vnitřním městě. V následujících několika málo letech byla většina domů obnovena, budovy byly opatřeny novými historizujícími fasádami. Zůstaly zachovány sklepy, z nichž několik je gotického původu, a opravena nebo doplněna přízemí domů s podloubími. Právě podloubí domů, které je zde zachováno ve velkém rozsahu, je jedním z charakteristických prvků města. U mnoha domů se dochovala typická středověká dispozice se zalomenou vstupní chodbou vedoucí do dvorní části. Za významný je nutné považovat i dochovaný soubor klasicistních vstupních dveří a předsazených výkladců. Není proto divu, že většina měšťanských domů byla prohlášena za kulturní památky.

Mezi významné památky patří například dominantní barokní kostel Panny Marie od Leopolda Niedereckera z let 1756–1782, muzeum čp. 150 na místě původního hradu s dochovanými gotickými sklepeními, tzv. stará radnice na Krakonošově náměstí z 16. století, přestavěná v roce 1861 v historizujícím slohu, několik sochařských děl či lokálně zachované relikty městského opevnění.

Za období trvání městské památkové zóny se daří systematicky obnovovat soubor měšťanských domů včetně jejich historických fasád a tradičně řešených oken. V posledních letech dochází k příkladné komplexní rehabilitaci zádlažby a výmalby podloubí a k obnově výkladců jednotlivých domů. „Výkladní skříní“ města je bezesporu celkově revitalizované Krakonošovo náměstí, na které se mimo jiné vrátilo historizující osvětlení, jenž se velmi dobře doplňuje s citlivě opravenými  fasádami okolních domů a připomíná atmosféru Trutnova přelomu 19. a 20. století.

Chráněno od 1. 11. 1990 vyhláškou Východočeského krajského národního výboru ze dne 17. 10. 1990 o prohlášení památkových zón ve vybraných městech a obcích Východočeského kraje.

Základem půdorysu historického centra je téměř čtvercové náměstí, z jehož rohů vycházejí západním a východním směrem navzájem rovnoběžné ulice. Nepravidelně oválný obvod historického jádra prozrazuje, že město bylo založeno na relativně stísněné vyvýšené plošině, chráněné, ale i výrazně determinované vodními toky na jižní a východní straně. Tyto základní limity jsou v Hostinném patrné dodnes. Dnešní podoba města i velké většiny domů na náměstí a v přilehlých ulicích pochází z období po požáru v roce 1848. Při přestavbách po tomto požáru byly z domů odstraněny renesanční a barokní štíty a u převážné většiny domů bylo přistavěno druhé patro. V některých domech vznikla nová schodiště osvětlovaná vyvýšenými světlíky, které se zachovaly např. u domů čp. 38 a 41 na východní straně náměstí. Budovy byly opatřeny novými historizujícími fasádami. Zachovány byly sklepy, z nichž několik je gotického původu, a opravena nebo doplněna byla přízemí domů s podloubími. Právě podloubí domů, mnohdy zaklenuté renesančními klenbami, které je ve městě zachováno ve velkém rozsahu, je pro Hostinné charakteristické. U většiny domů se v přízemí dochovala typická středověká dispozice se zalomenou vstupní chodbou vedoucí do dvorní části, klenby jsou často zachovány také v patře. Významný je též dochovaný soubor klasicistních vstupních dveří a předsazených výkladců.

Součástí městské zástavby je také řada významných památek – renesanční děkanský kostel Nejsvětější Trojice, děkanství s renesanční sgrafitovou výzdobou nebo areál bývalého františkánského kláštera s kostelem sv. Františka. Náměstí vévodí původně renesanční radnice s věží a sochami dvou obrů, které jsou pro Hostinné typické a nemají obdobu jinde v České republice. Nelze opomenout i elegantní konstrukci železobetonového obloukového mostu přes Čistou z roku 1926, zvýrazněnou kubizujícími osvětlovacími pylony, který se nachází na jižním okraji historického jádra města a je přirozenou místní dominantou. Soubor zmíněných památek, zasazený do dochované středověké urbanistické struktury, doplněný o řadu měšťanských domů, prohlášených za kulturní památky po roce 1990, byl důvodem pro prohlášení historického jádra města Hostinného za městskou památkovou zónu. Díky systematické památkové péči se v Hostinném daří zachovat jeho historický charakter, podporovaný řadou dochovaných autentických prvků jednotlivých domů. To potvrzují zdařilé realizace komplexní obnovy areálu bývalého františkánského kláštera nebo restaurování fasády děkanství čp. 3 s hodnotnou renesanční sgrafitovou výzdobou.

Chráněno od 1. 11. 1990 vyhláškou Východočeského krajského národního výboru ze dne 17. 10. 1990 o prohlášení památkových zón ve vybraných městech a obcích Východočeského kraje.

Vznik města je těsně spjat s polohou nedaleko hranic se Slezskem a starou obchodní i vojenskou stezkou, která tudy vedla již od roku 1100, kdy po ní prošla polská vojska Boleslava III. Pravděpodobně ve 2. polovině 12. století zde vznikla osada Dvůr s kostelem. První písemná zmínka o Dvoru je z roku 1270, kdy bylo město založeno králem Přemyslem Otakarem II. na místě knížecího dvora Chvojno. Děkanský kostel sv. Jana Křtitele je nejstarší církevní stavbou v regionu, základy románské apsidy jsou datované kolem roku 1200. S postupující kolonizací se původní tržní osada rozrůstala, z velké části i o německé osadníky. Počátkem 14. století bylo město rozšířeno a obehnáno hradbami se čtyřmi branami. V roce 1392 se město Dvůr stalo věnným městem českých královen, odtud i přízvisko „Králové“. Charakter zástavby byl významně poznamenán řadou velkých požárů. Po požáru v roce 1572 byla původní dřevěná radnice nahrazena kamennou a současně vznikla řada renesančních kamenných domů na náměstí a v ulici vedoucí ke kostelu. Ke konci 18. století byly zrušeny a následně bourány městské hradby a došlo tak ke splynutí vlastního města s předměstím. V průběhu 19. století došlo k velkému průmyslovému rozvoji města v souvislosti s textilní výrobou, v roce 1866 bylo město poznamenáno prusko-rakouskou válkou. Město proslulo v roce 1817 nálezem tzv. Rukopisu královédvorského Václavem Hankou ve věži kostela sv. Jana Křtitele.

Rozvoj průmyslové výroby zásadně ovlivnil i stavební podobu Dvora Králové nad Labem. S tím souvisel i růst počtu obyvatel a potřeba nové bytové výstavby. Někteří továrníci nechali pro své dělníky budovat přízemní zděné domky i činžovní domy, vznikaly nové školy, v roce 1895 byla například postavena budova gymnázia na náměstí Odboje. V roce 1900 byla dokončena regotizace děkanského kostela sv. Jana Křtitele podle návrhu architekta Františka Schmoranze. Na náměstí byla v letech 1909-1910 postavena elegantní secesní budova městské spořitelny, v ulici Legionářské budova poštovního úřadu čp. 406 a Rakousko-uherské banky čp. 1234. Stejně jako mnoho dalších měst v Podkrkonoší byl Dvůr Králové nad Labem zásadně poznamenán odsunem německého obyvatelstva po 2. světové válce a dosídlením.

Význam města spočívá v syntéze středověké urbanistické struktury s téměř čtvercovým náměstím a přilehlými ulicemi, v nichž se nachází domy s podloubími, s velkolepou urbanistickou koncepcí ulice Legionářské se solitérními stavbami z přelomu 19. a 20. století. V historickém centru jsou zastoupeny středověké domy s gotickými sklepy, typické činžovní domy z konce 19. století s pavlačemi ve dvorních fasádách i moderně pojaté budovy postavené v období První republiky. Poměrně dobře jsou zachovány části původního hradebního opevnění města – ve Valové ulici, za kostelem sv. Jana Křtitele a Šindelářská věž v Havlíčkově ulici.

V městské památkové zóně proběhla řada stavebních realizací, díky nimž byly zachovány nebo obnoveny historické fasády. Za zmínku stojí například obnova barokního tzv. Kohoutova dvora čp. 530 a 531, dnes sídla městského muzea, nebo probíhající rehabilitace původního řešení fasád budovy gymnázia z konce 19. století na náměstí Odboje. Přes přítomnost památkové péče však došlo i ke ztrátám. Je třeba uvést demolici dvou tzv. militárních světniček v Hradební ulici, drobných domků přistavěných ve 2. polovině 18. století k vnější straně městské hradby. Naopak za pozitivní lze označit celkové předláždění náměstí T. G. Masaryka a Palackého ulice, které pozvedlo úroveň veřejných prostranství v centru města a podpořilo jeho historický charakter, skloubený se současnými potřebami města, přirozeného centra regionu.

Chráněno od 1. 11. 1990 vyhláškou Východočeského krajského národního výboru ze dne 17. 10. 1990 o prohlášení památkových zón ve vybraných městech a obcích Východočeského kraje.

Kronikářovo tvrzení potvrdil nedávný archeologický průzkum při rekonstrukci Trčkova náměstí. Hradiště bylo velmi malé, zahrnovalo dnešní Trčkovo náměstí a Hradební ulici spolu s krátkými úseky ulice Zámecké a Kodymovy. Jako opevnění sloužil starý hradištní příkop, pravděpodobně bez zděných hradeb. Jen na obou jeho koncích stály brány. Zástavba městečka byla zřejmě až do 16. století prakticky bez výjimky dřevěná (samozřejmě kromě hradního, později zámeckého areálu). Nejstarší zděné objekty pocházejí ze 16. století, mimo dům čp. 13 se však nedochovaly původní fasády.

Velké změny přineslo Opočnu 17. a 18. století. Zřejmě ještě za vlády Trčků (do roku 1635) zanikly obě brány, jak o tom svědčí vestavba zámecké míčovny do starého příkopu. Po třicetileté válce a řadě požárů získala většina domů barokní vzhled. Především ale došlo k více než dvojnásobnému rozšíření města založením velkého, dnes Kupkova náměstí. Došlo tak k završení vývoje uspořádání jádra města do podoby, v jaké Opočno známe i dnes. Na rozsáhlý zámecký areál, právem prohlášený za národní kulturní památku pro své vysoké architektonické hodnoty, navazuje Trčkovo náměstí, k němuž od ulice Hradební přimyká drobná zástavba postupně rozšiřovaného města, zakončená v kontextu malého Opočna velkoryse vyměřeným Kupkovým náměstím a sousedním areálem raně barokního komplexu kapucínského kláštera s kostelem Narození Páně z 2. poloviny 17. století a s přiléhající pozdně barokní křížovou chodbou s kaplí Panny Marie Bolestné.

V druhé polovině 20. století byla sice řada objektů znehodnocena stavebními úpravami, přesto si Opočno dochovalo řadu hodnotných domů a především neporušenou urbanistickou strukturu a měřítko.

Harmonicky uspořádaný malebný celek rozsáhlého panského sídla s navazující rozmanitou zástavbou podhorského městečka, v jehož pevné urbanistické struktuře jsou čitelné hlavní etapy postupného vývoje, doplněný o dobře dochované církevní stavby, jsou hodnoty, pro jejichž ochranu bylo centrum Opočna prohlášeno za městskou památkovou zónu. Městská památková zóna tak chrání architekturu někdejšího hrazeného městečka, jeho barokního rozšíření kolem dnešního Kupkova náměstí a historická předměstí Podkostelí a Švamberk. Domy tvoří pestrou směs od téměř výstavní architektury po dřevěné domky.

Mimo vysoké urbanistické hodnoty a již zmíněné hlavní dominanty města lze v Opočně nalézt řadu zajímavých a architektonicky hodnotných staveb, čp. 13 na Trčkově náměstí s vysokým renesančním štítem opatřeným sgrafitovou výzdobou nebo elegantní sousední budovu čp. 11 se secesní fasádou.

Za dobu existence městské památkové zóny došlo v Opočně k řadě stavebních úprav, jež přispěly k záchraně jednotlivých staveb a obnově historického prostředí města. Z posledních let je to například oprava fasád budovy základní školy čp. 4 nebo bývalého pivovaru čp. 2 na Trčkově náměstí. Díky soukromé iniciativě byl zachráněn poloroubený dům čp. 55 v Charouzově ulici. Zásadní proměnou a obnovou povrchů včetně kamenného dláždění, kašny a zeleně pak prošlo Trčkovo náměstí a ulice Zámecká, které jsou hlavním přístupovým prostorem k zámku. V Opočně se tak daří udržovat a obnovovat historický charakter budov i veřejných prostranství.

Chráněno od 1. 11. 1990 vyhláškou Východočeského krajského národního výboru ze dne 17. 10. 1990 o prohlášení památkových zón ve vybraných městech a obcích Východočeského kraje.

Město Police nad Metují leží v Boumovské vrchovině jihozápadně od Broumova v severovýchodních Čechách, na cestě z Náchoda do Broumova.

Počátky dějin města a osídlení kraje nejsou dosud zcela objasněny. Nejstarší písemné zmínky spojené s jeho dějinami jsou datovány roky 1213, 1229 a 1253, vesměs se však jedná o mladší falza až z konce 13. století. Vznik a vývoj města souvisí s kolonizací kraje břevnovskými benediktiny. Podle benediktinské legendy se zde již před rokem 1209 nacházela poustevna, u níž se měl usídlit břevnosvký jáhen Vitalis s několika bratry. Ti zde měli postavit dřevěnou kapli, kterou povolil král Přemysl Otakar I. v roce 1213 podřídit břevnovskému klášteru. Podle tzv. břevnovského falza daroval v tomto roce břevnovským benediktinům celý polický újezd. Následně zde bylo založeno proboštství doložené v roce 1260 a potvrzené v roce 1296. Současně zde s největší pravděpodobností vznikla také osada, která ale vystupuje jako městečko až na konci 14. století. Již za břevnovského opata Martina (1253–1278) zde byl vybudován konventní kostel Panny Marie v podobě raně gotické trojlodní baziliky, výstavba dalších objektů probíhala za opata Bavora II. z Nečtin. Na přelomu 13. a 14. století bylo proboštství zastíněno vznikem dalšího benediktinského centra v nedalekém Broumově. Polický klášter sloužil v následujících stoletích spíše jako spojnice mezi Broumovem a Břevnovem, až byl v roce 1786 klášter zrušen. V druhé polovině 13. století zde byl postaven ještě farní kostel Narození Panny Marie. Ten byl na počátku 18. století výrazně zbarokizován a v roce 1787 zrušen a částečně zbořen. Z původního kostela se na hřbitově vedle kláštera dodnes dochovala zbarokizovaná věž v jádru ze 14. století s presbytářem z druhé poloviny 13. století. V těchto místech se mohlo nacházet i původní osídlení.

Městská památková zóna tak zahrnuje jádro města s nepravidelně formovaným náměstím s atypickou sítí komunikací a klášter, jehož poloha společně s vodními toky založení města výrazně ovlivnila. Klášter zaujímá dominantní postavení i z hlediska architektury, významným architektonickým prvkem je raně gotický ústupkový portál vstupu do kláštera s pozdně románskými znaky. Náměstí obklopují zděné domy většinou z 18. a 19. století. V interiéru některých z nich, například v čp. 19, je dodnes dobře viditelné zazděné podloubí. Část z nich prošla viditelnými stavebními úpravami také ve 20. století. Náměstí dominuje budova radnice, původně barokní klášterní dům postavený snad za účasti významného barokního architekta Kiliána Ignáce Dientzenhofera v roce 1718, který byl klášterem roku 1740 darován městu. Od té doby slouží jako radnice, jež v roce 1842 vyhořela a v roce 1876 byla přestavěna v intencích novogotiky. Radnice prošla v nedávné době celkovou obnovou s návratem k barokní červené fasádě. Klášter na svou celkovou obnovu dosud čeká, prováděné stavební opravy jsou vzhledem k velikosti komplexu a potřeby nákladné investice spíše dílčí.

V okolních ulicích převažuje zejména zděná zástavba z 19. století s viditelnými klasicistními a neoslohovými prvky. Řada z nich prošla v poslední době obnovou průčelí. V jihovýchodním cípu zóny nelze ponechat bez povšimnutí pozůstatek někdejšího hospodářského dvora – barokní špýchar z roku 1694 a sousední statek čp. 41, který reprezentuje regionální lidovou architekturu. Jeho součástí je i jedna z mála dochovaných dřevěných polygonálních stodol. Mezi další významné památky patří i stará roubená škola čp. 15, kovárna při cestě do Broumova, z moderní architektury pak například budova spořitelny navržená rodákem z nedalekého Hronova Jindřichem Freiwaldem i četná kamenosochařská díla, z velké části restaurovaná.

Chráněno od 1. 11. 1990 vyhláškou Východočeského krajského národního výboru ze dne 17. 10. 1990 o prohlášení památkových zón ve vybraných městech a obcích Východočeského kraje.

Dominantou města byl původně hrad na skalnatém kopci, později přestavěný na rozsáhlý renesanční a barokní zámek italskými staviteli pod vedením Carla Luraga. V 70. letech 20. století byla na fasádách zámku obnovena typická renesanční sgrafitová výzdoba. Středověký původ mají hradby, dochované na zámeckém kopci a torzálně i ve městě. Jádro města tvoří nepravidelné čtvercové náměstí, jehož zástavba byla obehnána hradbou. Městská zástavba byla původně tvořena dřevěnými a později kamennými domy, typické byly prkenné štíty a loubí. Vedle zámku je odedávna hlavní dominantou města kostel sv. Vavřince umístěný uprostřed hlavního náměstí, původně gotický, renesančně přestavěný italským stavitelem Vlachem. Při následné barokní úpravě byly věže opatřeny charakteristickými báněmi. Obnově vnějšího pláště předcházelo statické zajištění kostela, zpevnění základů a podloží železobetonovými pilotami, které nahradily původní dřevěné, již téměř nefunkční. V rámci celkové obnovy kostela byl obnoven i velmi hodnotný krov a šindelová krytina bání věží s podsebitím. V posledních letech došlo i k výrazné obnově souvisejících ploch Masarykova náměstí. V zájmu ochrany kostela před negativním vlivem automobilové dopravy došlo k jejímu odklonu k obvodu náměstí, čímž se střed náměstí výrazně zklidnil. Masarykovo náměstí prošlo velmi dlouhým vývojem, což dokládají zajímavé památkově chráněné budovy z různých slohových období. K nim patří stará radnice na severní straně náměstí, původně renesanční, přestavěná v empíru. Z této doby je i kašna nedávno přemístěná k sloupu Panny Marie. Nejmladší dominantou náměstí je elegantní novorenesanční budova Nové radnice, jejíž fasády zdobí fresky od Mikoláše Alše, ale i socha zakladatele města Hrona od Čeňka Vosmíka, vytvořená dle Alšovy předlohy. Z dalších budov na náměstí je třeba jmenovat secesní budovu Městského divadla Dr. Josefa Čížka od architekta Aloise Čenského, pro které oponu vytvořil Mikoláše Aleš, a jednu z nejhodnotnějších staveb moderní architektury, původně Městskou spořitelnu od architekta Pavla Janáka z let 1928–1930 s originálně pojatým pilovitě vyloženým průčelím.

Na území městské památkové zóny se nachází řada architektonicky zajímavých a hodnotných budov i mimo Masarykovo náměstí. Za zmínku určitě stojí nárožní budova čp. 147 v Tyršově ulici, původně Občanská záložna, dnes Základní umělecká škola, zdobená freskami z dějin českých a dějin Náchoda.  Budova byla v nedávných letech doplněna o formálně jednoduchou přístavbu od architekta Milana Weinera. Samostatnou kapitolou je zástavba ulice Kamenice, obchodní třídy spojující náměstí s nádražím. Najdeme zde řadu kvalitních příkladů Prvorepublikové architektury. Nejhodnotnější je zcela určitě funkcionalistický reprezentativní palác Cyrila Bartoně-Dobenína čp. 105. Originální architektura od Otakara Novotného z roku 1929 zaujme velkoměstským měřítkem, fasádou obloženou kamenem a vyloženým mohutným ocelovým arkýřem ve 2. patře.

Poválečná desetiletí se na obrazu města podepsala spíše negativně. V 60. letech 20. století byla zbourána řada domů židovské čtvrti včetně synagogy. Tento zásah nebyl dodnes odčiněn a celý blok, jenž by měl být zastavěn, je nyní využíván jako parkoviště, alespoň architektonicky upravené. Stejně negativně zasáhla do urbanistické struktury města výstavba obytných domů mezi ulicemi Hronova a Parkány.

Pro centrum Náchoda je typická vysoká koncentrace kvalitní architektury první třetiny 20. století, soustředěné ve stísněném prostoru původně malého středověkého města. Spolu s další zástavbou z přelomu 19. a 20. století i mladší výstavbou z éry socialismu dokládá překotný přerod městečka v moderní průmyslové regionální centrum. Pestrost náchodské architektury podtrhuje městu dominující zámek, který je nedílnou součástí města. Vše dohromady tvoří relativně organický celek, obsahující hodnotné stavby od gotiky až po socialistickou modernu, v čemž spočívá jedinečnost Náchoda.

Chráněno od 1. 11. 1990 vyhláškou Východočeského krajského národního výboru ze dne 17. 10. 1990 o prohlášení památkových zón ve vybraných městech a obcích Východočeského kraje.

Stísněný prostor dlouhé, avšak úzké ostrožny se propsal do urbanistické struktury města, charakterizované protáhlým náměstím lukovitého tvaru, přístupným z východu a západu dvěma branami.  Západní zanikla v průběhu 19. století a dnes ji připomíná pouze nápis Na Bráně nad vstupem do domu čp. 39 nad dnešní poštou. Východní brána, dnes v barokní podobě, uzavírá spolu s gotickým chrámem sv. Mikuláše náměstí dodnes. Zde byla ostrožna přeťata obranným příkopem, za nímž dál zástavba pokračuje ulicí Havlíčkovou k dalšímu příkopu, překlenutému tzv. Kotoulovským mostem, doplněným barokní výklenkovou kapličkou. Město postupně doplnila předměstí, na západní straně Pražské, na východní straně Jakubské s gotickým kostelem sv. Jakuba.  Náměstí, dnes Československé armády, je tvořeno měšťanskými domy, původně dřevěnými a budova radnice s hodinovou věží v empírové podobě z počátku 19. století. Severní stranu náměstí lemuje malebné podloubí, rozdělené dvěma domy bez podloubí na tzv. Malou a Velkou podsíň. Svědectvím nejstarších dob vývoje měšťanských domů jsou často patrové sklepy a některé dochované dřevěné štíty zadních průčelí, jako například u domu čp. 8 na jihovýchodní straně náměstí.  V zadních průčelích domů dodnes převládají charakteristické pavlače. Současný vzhled náměstí výrazně ovlivnil požár v roce 1896 na severovýchodní straně náměstí, po kterém byla upravena řada fasád, a zejména došlo k narovnání přístupu na náměstí ze západní strany od Tyršova mostu na přelomu 20. a  30. let 20. století, při němž bylo zbouráno několik historických domů a postaveny funkcionalistické stavby Baťova obchodu a Městské spořitelny. Náměstí doplňuje centrálně umístěný mariánský sloup z let 1723–1727 realizovaný za účasti sochaře Matyáše Bernarda Brauna, který se v Jaroměři v roce 1729 oženil, a od roku 1910 také secesní meteorologický sloup. Dosud nezacelenou ztrátu představuje odstranění empírové kašny v roce 1951.

Ve 2. polovině 19. století, a zejména k jeho konci, dochází v souvislosti s pokračující průmyslovou revolucí a výraznými společenskými změnami k prudkému rozvoji měst, což se projevilo i v Jaroměři. V letech 1884–1885 došlo k proražení souvislé jižní fronty náměstí zbořením tří domů, místo nichž zde vznikla Komenského ulice, vedoucí k současně postavenému ocelovému Komenského mostu, který nahradil již nedostačující radniční fortnu s dřevěnou lávkou a pohodlně spojil náměstí s lokalitou Na Ostrově a navazující vyvýšenou lokalitou Na Ptákách. Do těchto míst byl směřován další, urbanisticky plánovaný rozvoj města. Postupně zde vznikla řada monumentálních budov a v té době nastupující vilová zástavba. Souběžně s Komenského mostem byla v roce 1884 postavena novorenesanční budova základní školy Na Ostrově. Tyto dvě stavby, doplněné novorenesančními fasádami navazujících nárožních domů na náměstí, tvoří dodnes ve volném vztahu k mariánskému sloupu velmi působivý kompoziční celek. V lokalitě Na Ostrově byl ve stejné době založen městský park, výrazně rozšířený ve 20. století. Městská památková zóna zahrnuje i romantickou divadelní budovu dřívějšího Sokolského domu z let 1901–1903 a elegantní nárožní budovu polikliniky z roku 1926.

Postupně tak vznikl urbanisticky i architektonicky velmi hodnotný, dodnes dochovaný celek středověkého jádra města, doplněného o rozvolněnou, plánovaně realizovanou zástavbu druhé poloviny 19. a první třetiny 20. století. Vzhled historického jádra města doplňují i novostavby. V roce 2015 byla dokončena stavba nového Komenského mostu, jež nahradila původní poškozený v roce 2013 povodní a také schodišťová přístavba domu čp. 49, propojující nově realizovanou pasáží Jaroslava Žáka náměstí Československé armády s lokalitou Na Valech. Do historického jádra tak odvážně vstoupily stavby dokazující, že současná architektura dokáže respektovat charakter města a dodávat mu nové kvality.

Chráněno od 1. 11. 1990 vyhláškou Východočeského krajského národního výboru ze dne 17. 10. 1990 o prohlášení památkových zón ve vybraných městech a obcích Východočeského kraje.

Počátky města jsou spojeny s působením břevnovských benediktinů, nejstaršího mužského řeholního řádu na území Čech. Uvádí se, že Broumov byl založen pravděpodobně v roce 1255 a v roce 1348 povýšen na město Karlem IV. Město je z urbanistického hlediska charakteristickým dokladem středověké kolonizace, v rámci níž došlo k vytyčení sídla na tzv. zeleném drnu, bez souvislostí a vazeb na dřívější osídlení místa. V centru kolonizátoři vymezili podélné náměstí, ze kterého dvěma směry vybíhají dvě souběžné ulice. Do nejvyššího místa ostrohu situovali areál benediktinského kláštera. Ostatní plochy rozdělili na úzké středověké parcely, na kterých vznikaly jednotlivé domy. Teprve od 2. poloviny 14. století jsou budovány k ochraně města hradby. Prostor uvnitř opevnění byl přístupný dvěma branami (Horní a Dolní) a dvěma fortnami (při tzv. Hladové a Kostelní věži). Nepochybně významnou stavební etapou města byla barokní fáze, a to především za opata Otmara Zinkeho v 1. polovině 18. století, kdy došlo k velkolepé přestavbě klášterních budov pod vedením Kiliána Ignáce Dientzenhofera, jednoho z nejvýznamnějších barokních stavitelů, a také stavbě kostela sv. Václava, který je rovněž spojován s Kiliánem Ignácem. Přestavovány byly také fasády měšťanských domů i domovní jádra.

Urbanismus sídla zůstal zachován v základních rysech v málo pozměněné podobě dodnes a to včetně typických úzkých středověkých parcel. Jen hradby, které překážely rozvoji, byly postupně od počátku 19. století odstraňovány. Některé části opevnění však můžeme ve městě spatřit dodnes. K otevření Broumovska ze středověké uzavřenosti značně přispěla také železnice, po jejímž zprovoznění v roce 1875 nastal prudký rozvoj sídla.

Po druhé světové válce proběhla výměna téměř celého obyvatelstva Broumova, což mělo negativní vliv na další vývoj města. Teprve v posledních desetiletích dochází postupně k opětovnému rozkvětu Broumova i jeho okolí.

Nejhodnotnější objekty na území městské památkové zóny reprezentují kulturní památky, kterých se v Broumově nachází více jak šest desítek. Nejrozsáhlejším památkově chráněným komplexem je broumovský benediktinský klášter. Kromě něj byly kulturní památkou pro své významné kulturní a historické hodnoty prohlášeny kostely, školy, fara, radnice, koželužna, rovněž řada městských a měšťanských domů i opevnění a několik sochařských děl. Za poslední léta se uskutečnilo mnoho menších i větších oprav i celkových rekonstrukcí jak kulturních památek, tak ostatních objektů v zóně. Z nich nejrozsáhlejší proběhla na budovách i v zahradě benediktinského kláštera, která prošla zásadní revitalizací a oživením.

Chráněno od 1. 11. 1990 vyhláškou Východočeského krajského národního výboru ze dne 17. 10. 1990 o prohlášení památkových zón ve vybraných městech a obcích Východočeského kraje.

Základní vrcholně středověká kompozice městského půdorysu včetně původně románského kostela sv. Jiljí a několika roubených chalup na okraji města zůstala zachována i po ničivém požáru, došlo jen k regulaci a napřímení průběhu ulic. Na takto upravené urbanistické struktuře obce byla v letech 1826–1834 pod vedením stavitele Johanna Hertnera provedena nová výstavba, v rámci které byla postavena i radnice, jež se stala se svou hodinovou věží přirozenou dominantou města.

Základ půdorysu města tvoří středně velké mírně obdélné náměstí, lemované řadou vzrostlých stromů. Před požárem stávaly okolo náměstí patrové roubené domy s podloubím. Naopak většina stávajících objektů na náměstí je zděných patrových s průjezdem nebo vstupní síní uprostřed a do náměstí je obrácena okapovou stranou. Naproti tomu v ulicích vybíhajících z náměstí vznikly převážně přízemní domy. Dříve se, častěji než dnes, nacházely v přízemí staveb prodejny přístupné přímo z ulice. Venkovský charakter města dotvářely stodoly, postavené zpravidla v zadních částech parcel domů na náměstí. V posledních desetiletích však v důsledku ztráty své původní funkce většinou chátrají a některé i zanikly nebo byly výrazně přestavěny. Z architektonického hlediska bývala v minulosti typickým znakem jednotlivých železnických domů dvojitá okna umístěná v líci fasády s ven otvíravými křídly. Tento dobový charakter okenních výplní můžeme na řadě objektů vidět dodnes. Město je také významné množstvím cenných empírových domovních dveří a vrat, které se řadí mezi nejucelenější a nejpočetnější soubor v Čechách. Při dálkových pohledech na město nelze pominout hojné zastoupení převážně cihlově červených střech, které jsou charakteristické pro tzv. střešní krajinu sídla.

Za poslední léta se uskutečnilo mnoho menších i větších oprav i celkových rekonstrukcí jak kulturních památek, tak ostatních objektů. Příkladem kvalitní obnovy historické fasády památkově chráněného domu je rekonstrukce objektu čp. 27 včetně provedení tradičního vápenného nátěru fasády, který se nachází v západní frontě domů na náměstí Svobody. Z objektů jež nejsou kulturními památkami lze vyzvednout kvalitní regeneraci fasády domu v Menclově ulici čp. 70.

Lze říci, že kouzlo urbanistického sídla i hodnota architektonického celku Železnice zůstaly zachovány v málo pozměněné podobě dodnes, přestože město za čtvrtstoletí plošné památkové ochrany prošlo nezadržitelným vývojem.

Chráněno od 1. 11. 1990 vyhláškou Východočeského krajského národního výboru ze dne 17. 10. 1990 o prohlášení památkových zón ve vybraných městech a obcích Východočeského kraje.

Na jižním okraji Českého ráje leží v široké kotlině město Sobotka, nad nímž se tyčí jedinečná eliptická stavba loveckého zámku Humprecht, postaveného významným barokním stavitelem Carlem Luragem pro hraběte Jana Heřmana Černína z Chudenic ve 2. polovině 17. století.

Sobotka byla založena pravděpodobně na místě staršího osídlení, avšak pravidelný půdorys města naznačuje, že město bylo vyměřeno pověřeným lokátorem bez patrné návaznosti na předchozí sídlo. Kdy k založení došlo, s přesností nevíme. Sobotka je zmiňována již v 1. polovině 14. století. Na město však byla povýšena teprve v roce 1498, kdy ji král Vladislav II. Jagellonský udělil právo pořádat dva týdenní jarmarky ročně i právo vystavět hradby a město rovněž získalo erb. Název města mohl souviset se skutečností, že získalo právo sobotního týdenního trhu.

Základem půdorysu urbanistického celku je poměrně malé čtvercové náměstí s podloubím na dvou stranách, kolem kterého se původně nacházely zpravidla dřevěné podsíňové domy, které byly postupně, především po rozsáhlých požárech města v letech 1712, 1746 a 1825 nahrazovány zděnými. Poslední dochovanou ukázkou podsíňového domu je tzv. Ganzův dům čp. 129 při ústí Boleslavské ulice do náměstí Míru, kterému přirozeně dominuje empírově upravená budova radnice čp. 5. Ve středu náměstí se nachází mariánský sloup vysvěcený roku 1746 se sochami čtyř českých světců, které jsou dílem uznávaného regionálního sochaře Martina Jelínka. Autorem reliéfů na sloupu je jeho syn Martin Ignác. Jižně od náměstí je situována monumentální goticko-renesanční stavba kostela sv. Maří Magdaleny vystavěná mezi lety 1590–1596, která spolu se zámkem Humprecht tvoří hlavní dominanty Sobotky. Po obvodu centra města probíhá téměř souvislá okružní ulice kopírující tušený průběh nedochovaných hradeb. Specifickou částí Sobotky je tzv. Nové Město, jež bylo zbudováno západně od náměstí směrem k zámku Humprecht. Dosud je z velké části tvořeno charakteristickou roubenou maloměstskou zástavbou, která se řadí k nemnoha dochovaným souborům tohoto typu v Čechách. V několika uličkách je zde dodnes zachována charakteristická dlažba z čedičových odseků. Zejména velký rozsah dochované roubené zástavby přízemní i patrové a urbanistická struktura historického jádra města bez rušivých novodobých zásahů byly hlavními důvody pro prohlášení Sobotky městskou památkovou zónou. Výborným příkladem patrového roubeného domu mimo území městské památkové zóny je i tzv. Šolcův statek čp. 133 v Šolcově ulici, který lze i navštívit.

Na konci 19. a během 1. třetiny 20. století centrum města doplnily monumentální stavby veřejných budov, které představují novodobé dominanty Sobotky. V území městské pátkové zóny je třeba zmínit okresní hospodářskou záložnu v Jičínské ulici a především budovu spořitelny čp. 440 v Boleslavské ulici. V této stavbě z roku 1935 od významného architekta Jindřicha Freiwalda dnes sídlí i městský úřad.

V Sobotce se nachází na čtyři desítky kulturních památek. Kromě výše uvedených objektů se jedná o vesnické domy, ale také sochy, pomníky, kašnu na náměstí Míru či bývalý špitál čp. 10 v Boleslavské ulici.

Za poslední léta se uskutečnilo mnoho oprav i celkových rekonstrukcí jak kulturních památek, tak ostatních objektů v městské památkové zóně. Postupně jsou obnovovány fasády, střechy, okna i interiéry vesnických a městských domů i církevních staveb a restaurována sochařská díla. Rovněž dochází k předláždění veřejných prostranství a obnově chodníků při použití přírodní kamenné dlažby. Náměstí Míru však na svou celkovou obnovu povrchů zatím čeká.

Kvůli špatnému stavu dožívajících dřevěných konstrukcí nebo dlouhodobé absenci řádné údržby je i dnes ohroženo na své existenci několik domů, nejvíce dům čp. 192 v Turnovské ulici. Věřme, že se o tyto domy vlastníci nakonec postarají tak dobře jako například Město Sobotka o nárožní dům čp. 6 na náměstí Míru, který postupně obnovuje s velkým respektem k jeho památkovým hodnotám.

Chráněno od 1. 11. 1990 vyhláškou Východočeského krajského národního výboru ze dne 17. 10. 1990 o prohlášení památkových zón ve vybraných městech a obcích Východočeského kraje.

Královské město založil Václav II. před rokem 1305, nejdříve však v 90. letech 13. století. Zakládací listina se nedochovala, a tak je nejstarším dokladem o existenci města darovací listina Václava II. z roku 1305, jíž král věnoval starobydžovskému kostelu ves Rosovice u Dobříše náhradou za ztrátu desátků, jež kostelu vznikla přenesením obce ze starého místa (Starý Bydžov) na nynější.  

Město postihlo několik ničivých požárů i husitské války, které negativně narušily další vývoj města. Teprve roku 1485 získalo město zpět svá privilegia a roku 1569 se stalo královským věnným městem. Ve městě se opět začalo slibně rozvíjet zemědělství a řemeslná výroba – cechy řeznický, kožešnický, obuvnický, tkalcovský, hrnčířský, sladovnický, pivovarský, pekařský, mlynářský, krejčovský a další. Třicetiletá válka, požáry a další události po bitvě na Bílé hoře v listopadu 1620 opět pozastavily rozvoj města. V průběhu 18. století však došlo v rámci tereziánské reformy k jeho rozmachu, roku 1751 se Bydžov stal na 33 let krajským městem, vzniklo zde rovněž velké židovské ghetto. Napoleonské války a státní bankrot v roce 1811 přispěly k ochuzení většiny obyvatel a roku 1817 je dovršil zhoubný požár, kdy lehlo popelem na 150 staveb, mezi nimi škola, špitál a další objekty. Význam města tak postupně poklesl.

V převážně dřevěném městě, kde se z cihel a kamene začalo důsledně stavět až po velkém požáru v roce 1817, se z nejstaršího období zachoval pouze gotický děkanský kostel sv. Vavřince. Trojlodní stavba má pětiboké uzavřené kněžiště, na jižní straně barokní sakristii, v severním nároží západního průčelí je doplněna hranolovitou věží.  

Starý židovský hřbitov byl založen již roku 1520 v jižní části města za hradbami. Až do roku 1885 zde byli pohřbíváni Židé nejen místní, ale i z  okolí. Na ploše větší než půl hektaru je přes 1 480 náhrobků; po pražském a kolínském patří k nejstarším v Čechách.

Mariánský sloup byl dokončen roku 1716 po morové nákaze, která město postihla o rok dříve. Na čtyřboké základně se sochami ve výklencích a horních rozích je na čtyřbokém soklu sloup zakončený ozdobnou hlavicí a plastikou Panny Marie Neposkvrněného početí (Immaculatou).

Městská radnice je v pramenech prvně připomínána roku 1461. Původní pozdně gotická jednopatrová stavba prošla renesanční a později barokní přestavbou. Dnešní novogotická stavba z let 1862–1865 na místě starší renesanční radnice a vedlejšího Hruškovského domu byla postavena podle plánů chlumeckého stavitele Josefa Míči. Střední část radnice zaujímá velká zasedací síň vyzdobená nástropními a nástěnnými malbami z roku 1884 a novogotickým nábytkem. Ve vstupní hale radnice vpravo je zazděna vzácná pískovcová plastika z počátku 14. století – hlava mnicha z gotické konzoly klenby z bývalého minoritského kláštera, objevená roku 1844 v základech zbořené Metličanské brány.

Vyhlášení městské památkové zóny přispělo k výraznější a rychlejší obnově kulturních památek v centru města jako jsou radnice, kostel sv. Vavřince, Městské muzeum, dům čp. 103, bývalý Okresní dům nebo starý židovský hřbitov, ale i dalších historických objektů. Původní uzavřenou urbanistickou strukturu centrálního náměstí se podařilo obnovit výstavbou nového bytového domu na místě zbouraných domů v jeho severozápadním rohu.

Pro výrazné zkvalitnění prostředí Masarykova náměstí bude nutno koncepčně vyřešit úpravu ploch okolo mariánského sloupu a okružní křižovatky, což však mimo jiné souvisí s vymístěním tranzitní dopravy ze středu města, jež ho neúměrně zatěžuje.

Chráněno od 1. 11. 1990 vyhláškou Východočeského krajského národního výboru ze dne 17. 10. 1990 o prohlášení památkových zón ve vybraných městech a obcích Východočeského kraje.

Za účasti významných architektů – Jana Kotěry, Josefa Gočára a dalších – a na základě regulačních plánů z let 1890, 1909 a 1926 začalo vznikat urbanisticky promyšlené město s páteřním radiálně okružním systémem komunikací.  Uvnitř tohoto systému se začaly budovat bloky obytných činžovních domů s obchodním centrem a Ulrichovým náměstím. Nová výstavba přirozeně navazovala na stávající zástavbu. Bylo vybudováno několik mostů, mnoho veřejných budov, technických staveb a vše bylo promyšleně doplněno množstvím zeleně ve formě parků a alejí, které jsou pro město typické. Tento princip moderního města dal základ vzniku plošně chráněného území města v podobě městské památkové zóny (MPZ), která doplnila již dříve vyhlášenou městskou památkovou rezervaci zahrnující pouze historické jádro města.

MPZ Hradec Králové je specifická tím, že zde najdeme minimum historických slohů, zato je na malé ploše vybudováno v krátkém období mnoho reprezentativních staveb z období funkcionalismu, kterým předcházelo budování monumentálních historizujících objektů, jako například novobarokní Ústav hluchoněmých čp. 365 na Pospíšilově třídě z roku 1902. Secesi reprezentuje svébytná architektura Okresního domu čp. 409 z let 1903–1904, první realizace Jana Kotěry v Hradci Králové.  Jedinečnou ukázku české moderny představuje budova Muzea východních Čech z let 1909–1912, opět od Jana Kotěry, která byla pro své architektonické hodnoty prohlášena národní kulturní památkou.

Funkcionalistické stavby od předních architektů – Josefa Gočára, Pavla Janáka, Oldřicha Lisky aj. – jsou příklady významné tvorby českých architektů, které udávaly styl v prvorepublikové výstavbě celého Československa. Typickými stavbami jsou objekty z režného zdiva, z nichž mnohé byly prohlášeny kulturními památkami, dále pak ucelené bloky činžovních domů s fasádami v jednotném stylu, vilové čtvrti. Památkově chráněné území si trvale udržuje svoji vysokou kvalitu danou původní zástavbou, trvalou péčí o jednotlivé objekty a veřejná prostranství. Svým promyšleným a velkorysým urbanistickým pojetím a zástavbou patří Hradec Králové k evropským reprezentantům moderního města z počátku 20. století.

Chráněno od 1. 11. 1990 vyhláškou Východočeského krajského národního výboru ze dne 17. 10. 1990 o prohlášení památkových zón ve vybraných městech a obcích Východočeského kraje.