Poutní kostel na Homoli tvoří spolu s dalšími více než třemi stovkami památek nejvýznamnější součást našeho národního kulturního bohatství. Další čtyři stavby, které letos ministerstvo kultury prohlásilo kulturními památkami, se vyznačují mimořádně dochovanou podobou.
Poutní kostel na Homoli zasvěcený Panně Marii Bolestné nechala mezi obcemi Borovnice a Lhoty u Potštejna vystavět hraběnka Terezie Eleonora z Ugarte. Kostel byl vysvěcen v roce 1696, ale působivá sochařská výzdoba přístupového schodiště je pozdější, stejně jako vybavení kostela. Hlavní oltář pochází až z roku 1779, obraz Panny Marie, který visí nad ním, přinesli poutníci z Ústí nad Orlicí. Do původní barokní skříně byly umístěny nové varhany v roce 1916. Po rekvizicích zvonů během 1. světové války zůstal v kostele jen umíráček, ačkoli se místní pokoušeli velký zvon, který ve zvonici zůstal, zakopat a ochránit ho tak před zničením. Hned v roce 1918 byly pořízeny nové ocelové zvony. Ty měly sloužit jen dočasně, než bude možné ulít zvony z kvalitního materiálu. Od roku 1926, kdy byly do věže kostela zavěšeny nové zvony, slouží tyto ocelové jako hodinové cimbály v kostele v Sudslavi. V průběhu 18. století byly postaveny obě kaple i márnice.
Impozantní je přístupové schodiště ke kostelu. Kámen na jeho stavbu pochází z nedalekého lomu v Hájku. Sochařskou výzdobu provedli o něco později Hendrichové z Litomyšle. Ačkoli byla sochařská výzdoba schodiště poničena, stále si uchovává svoji symboliku. Poutníci se cestou vzhůru ke kostelu modlili růženec, počet schodů odpovídá jednotlivým modlitbám Zdrávas Maria, počet odpočívadel potom počtu modliteb Otče náš.
Národní kulturní památky tvoří nejvýznamnější součást našeho kulturního bohatství, svým nařízením je prohlašuje vláda.
Kulturní památky prohlašuje svým rozhodnutím ministerstvo kultury. V prvním pololetí letošního roku prohlásilo čtyři nemovité kulturní památky.
Evangelickký kostel v Semonicích byl postaven v letech 1870–1872 podle návrhu libereckého architekta Gustava Sacherse, který se nechal Inspirovat většími a významnějšími městskými stavbami při svých studijních cestách po Německu. Stavbu zahájil stavitel Sedláček z České Skalice, zakázku však později převzala firma Hakauf z Náchoda. Velmi zdařilé uměleckořemeslné dřevěné vybavení kostela, zejména kazetový strop v lodi, zhotovila firma J. Lokvence z České Skalice. Zvon ve věži byl ulit v roce 1881 při příležitosti stého výročí vydání tolerančního patentu. Kostel je dochován s většinou původních detailů a prvků, jako je dlažba, okenní výplně nebo konstrukce schodiště. Současně s kostelem se stavěla i sousední fara a škola, které však byly později výrazně upravovány.
Liskova vila čp. 824 v Hradci Králové je nenápadnou součástí zástavby poutané Gočárovým regulačním plánem. Jednopatrová vila svým půdorysem reaguje na přilehlou komunikaci. Funkcionalistickou vilu si pro vlastní bydlení a projekční kancelář navrhl významný hradecký architekt Oldřich Liska. Po roce 1947 vila sloužila jako mateřská škola, a proto se nedochovalo původní funkcionalistické vybavení. Zůstala však originální, nedávno repasovaná, posuvná okna s celokovovými rámy, která navrhl sám Oldřich Liska. V té době nezvykle byly uloženy do zdi tepelné rozvody. Zachováno zůstalo i původní schodiště se zábradlím, radiátory nebo krb obložený řeckým mramorem. V zahradě kdysi býval bazén, který je dnes zasypaný.
Vila čp. 716 s ateliérem čp. 587 v Červeném Kostelci byla vybudována pro sochaře Břetislava Kafku. Stavbu Josefa Faifra z let 1926–1927 už v roce 1932 rozšířil Josef Vejr pro potřeby firmy Břetislav Kafka – ateliéry pro práce chrámové. Původně zde byl kromě ateliérů a kanceláří i byt majitele. Svému účelu sloužily ateliéry až do roku 2013, kdy byl provoz podniku ukončen. Josef Faifr citlivě využil nárožní svažitou parcelu.
Neoklasicistní vilu z let 1932–1933, která navazuje na ateliérový dům, také navrhl Josef Vejr. Vila dochovaná se všemi architektonickými detaily je významným dokladem vývoje moderní architektury nejen v Červeném Kostelci, ale v celém regionu. Obvykle se uplatňuje na veřejných stavbách, Kafkova vila je tak ojedinělým příkladem soukromé neoklasicistní stavby v maloměstském prostředí.
Hostinec čp. 4 v Chotěborkách vystavěl na místě starší roubené stavby Josef Machek-Patzelt v roce 1891. Stavba hostince s velkým divadelním a tanečním sálem nepochybně souvisí s konáním poutí ke zdejšímu mariánskému kostelíku. Bohatý divadelní život dokládá i opona s pohledem na Chotěborky z 20. let 20. století od celkem významného regionálního malíře divadelních výprav Miloše Středy, která je dnes uložena na obecním úřadě ve Vilanticích. V hostinci je dochováno velké množství původních detailů – barevná leptaná a vzorovaná okenní a dveřní skla, okenní a dveřní kované závěsy, dveřní výplně, šablonová výmalba v obytné části nebo šambrány. Hostinec se v posledních letech navrací ke svému původnímu účelu – v létě se zde konají divadelní tábory.
